Jelikož jsme s Milanem na letošní Velikonoce měli v plánu jet na dovolenou, domluvili jsme se s ostatníma spoluvandrovníkama, kteří nám vyšli vstříc a posunuli tradiční Velikonoční vandr o pár týdnů dřív, čímž vznikl vandr aprílový. Ovšem s tím, že jsme zachovali „velikonoční pondělí“ a na pondělí jsme si všichni vzali dovolenou. Po mailovém hlasování zvítězila trasa Vizovice – Rajnochovice (původně bylo možno dojít až do ValMezu).

Pátek: Já s Milanem a Sárou jsme vandr zahajovali tradičně srazem v Boleslavi na nádraží a cestu do Kolína nám zpříjemňoval muzikant Petr, který hrál výborně na kytaru a shodou okolností jel do Otrokovic, což je pár zastávek před Vizovicemi. V Kolíně při přestupu jsme nové přátelství utužili rychlým pivkem v restauraci u nádraží a do rychlíku, ve kterém již cestovali Zdeněk s Jirkou jsme přistoupili společně jako staří známí. Petr vytáhnul kytaru, my víno a cesta do Olomouce utekla, ani nevíme jak. Podobně to bylo z Olomouce do Otrokovic, zde jsme se rozloučili s Petrem, který nám ještě na nádraží zahrál písničku „Šel pes do lesa…“ od skupiny Brutus, a my už v poklidu dojeli do Vizovic.

Tady nás na nádraží čekal Darek, a jelikož už bylo téměř devět hodin, vydali jsme se najít nějakou hospůdku, kde počkáme na Radka, který měl dorazit vlakem o půlnoci. Nakonec jsme zakotvili v jakémsi sklípku, sice klasicky nevařili, ale měli tam utopence, pivo a jak už to ve sklípku bývá, také zimu. Když konečně dojel také Radek, dopřáli jsme mu jedno pivo a šli jsme se uložit ke spánku. Na náměstí u rozcestníku značek ještě proběhla diskuze, zda budeme ráno snídat ve Vizovicích nebo Slušovicích, a jelikož to bylo na plichtu, rozhodl hod dvacetikorunou – pana, nebo orel. Vyhrála varianta Slušovice, takže jsme se vydali po modré značce k nejbližšímu lesu. Ještě než jsme stačili s Milanem pořádně vybalit, už se z některých spacáků ozývalo oddychování, ba i pochrupování.

Sobota: Ráno jsme vstali na můj vkus dost brzy (poznámka Darek: na můj vkus už nebylo ráno :-)), a aniž bychom měli možnost uvařit si čaj (Darek: ostatní už půl hodinky netrpělivě a hladově přešlapovali a těšili se na snídani v proslavené vesnici), odcházíme na snídani do Slušovic. Zde mají jakýsi jarmark spojený s farmářskými trhy, takže na náměstí je dost rušno. Nakupujeme v samoobsluze a za mírného mrholení snídáme na lavičce s výhledem na ruch trhů. Mrholení přechází v déšť, proto se přesunujeme před obecní úřad se stříškou, kde Milan komunikuje s místním pamětníkem a vyzvídá informace o legendárním JZD. Žádný obrovský bývalý komplex tu není, vše bylo roztroušeno po okolních obcích, ve Slušovicích je pouze dostihová dráha a stavba „sud“, ke kterým záhy přicházíme. Příslušenství k dráze je podobně jako okolí dost zpustlé (Darek: aktualita: dostižiště vstává z hrobečku a v polovině července se tam opět běžely nějaké významnější dostihy), pouze dráha samotná je stále v provozu, akorát pro koně zbyl pouze vnější okruh, vnitřek se změnil na golfové hřiště. Doporučovaný sud je oplechovaná stavba, mírně chátrající, dnes sloužící jako diskotéka.

Opouštíme Slušovice, ještě míjíme vodárenský „balón“ s velikým nápisem AGROKOMBINÁT JZD SLUŠOVICE a už stoupáme do prudkého kopce kolem vesnice Hrobice, míjíme Velíkovou, kde mají nad vesnicí v lese udělanou křížovou cestu, která je přibita solidními hřebíky přímo na stromy, zakončenou jesličkami (Jirka se zde pokouší odnést si na zadku plastovou židli, ale vypadá to dost nepohodlně, takže ji zde zanechává) (poznámka Darek: teď nevím, ale myslím, že se nejednalo o jesličky ale o Kristův hrob – pokřtění křesťané si to přeberou), až ke zřícenině hradu Lukov. Ale než jsme tam dorazili, bylo ještě malé zastavení u kříže v lese, cesta přes nějaký pahorek se zajímavým jménem, které mi vypadlo (Darek: Jirka bude vědět – nebylo to nějaké zvířátko?). Celkem se oteplilo, takže žízniví si před prohlídkou dáváme lahváče zakoupeného v pokladně. Následuje prohlídka hradu, svačina před pokladnou a opět lahváč. Bohužel se s námi loučí Radek a odchází do Lukova na MHD do Zlína a následně na vlak do Prahy (nepobyl s námi ani 24 hodin), my ostatní se vracíme na modrou značku, cestou nabíráme u studánky vodu a jdeme dál částečně po asfaltce vzhůru do kopce přes Ondřejovsko a pak po lesní cestě dolů až na nocleh před Ráztoku, kde děláme oheň. Jsme celkem unavení, přeci jenom terén odpovídá vrchům, a ty Hostýnské jsou opravdu z kopce do kopce – žádná hřebenovka (spíše naše trasa je taková, že místo po hřebenech jdeme přes ně napříč). Klábosíme u ohně a celkem brzo jdeme na kutě.

Neděle: Ráno vstáváme opět dost brzo, snídáme, Darek vaří tradiční vídeňskou kávu a vyrážíme směr Hostýn, ovšem předtím je potřeba vystoupat na Pardus (vyhlídka), trochu sejít dolů na zelenou značku, udělat si odbočku po červené na zříceninu hradu Obřany (tam jsem nešla, ale zdola to byl pěkný krpál) (Darek: vsuvka jednoho z dobyvatelů hradu – zbytky zdiva a přes koruny stromů výhledy na místa, která nás ještě čekají; kolotoče, střelnice, cukrová vata, stánky s občerstvením – tak to všechno a ještě další věci tam nebyly), vrátit se zpět po červené na zelenou a po zelené vystoupat na Hostýn.

Hostýn je poutní místo s mnoha stánky se suvenýry, oplatkami a občerstveními, a když jsme stoupajíce po schodech všechno toto minuli, došli jsme ke kostelu. Po zevrubné prohlídce, zjištění, kde je voda, jsme toto významné poutní i historické místo obdivovali přes příjemně vychlazenou rezavou vodu s bílou čepicí. Po občerstvení jsme ještě chtěli navštívit rozhlednu, ale ta byla bohužel zavřená, tak jsme si alespoň prohlédli křížové cesty, celkem tu mají tři a každá je dělaná v úplně jiném stylu (Darek: ty největší stavby jsou od Jurkoviče; to je ten pán, který mimo jiné navrhl i stavbičky na Pustevnách v Beskydech nebo nějaké baráky v Luhačovicích).

Dál pokračujeme strmě dolů do údolí potoka Bytřičky a podél něj pokračujeme směr sedlo Tesák. Ještě než začneme stoupat, hecujeme Milana ke koupeli v potoce, a i když je docela chladno, Milan se rozhoduje, že koupačku si dá. Čekáme tedy, než se Milan vyrochní v potoce (Darek: taky to dokumentujeme na naše foťáky), mezitím nás autem přijíždí pozdravit Darkova kamarádka Klára. Klábosíme s ní u silnice a přitom nám bohužel sděluje smutnou zprávu, a sice že na Tesáku mají zavřeno. A my s tím tak počítali. No nic, loučíme se s Klárou a zahajujeme pro dnešek poslední stoupání na Tesák, závěr je sice po sjezdovce, ale naštěstí není příliš strmá. Dokonce tu potkáváme ještě zbytky sněhu, pro letošek snad již opravdu poslední. Těsně před Tesákem u Máchovy studánky nabíráme vodu a kousek od ní rozkládáme náš dnešní tábor. Opět děláme oheň a u něj konzumujeme „suvenýry“ z Hostýna - lázeňské oplatky s mátovou a chilli příchutí, které zapíjíme medovinou.

Pondělí: Ráno vstáváme OPĚT dost brzo, chápu, že když je někdo zvyklý spát 5 hodin, že je po šesti hodinách vyspalý, ale pro nás, kteří dáváme spánku 8-9 hodin, je to opravdu málo (Darek: Kamčo, nevnášej sem pořád ty své subjektivní pocity!). No nic, rychle vstávám a balím, rychle také snídám. Jdeme přes Tesák, kde již mají otevřeno a po chvíli začínáme stoupat na Čerňavu. Je zde památník jakéhosi partyzána Štepanova, který zde padl, a o kousek dál přicházíme k odbočce k jeho bunkru, kde žil (Darek: tam možná padl několikrát – po lahvích slivovičky). Snažíme se bunkr najít, ale jako správný partyzán ho dobře schoval (nebo spíše značkaři k němu špatně označili cestu). Po prvním neúspěchu hledání vzdávám a vracím se na cestu, ale chlapi jsou trpělivější a prodírají se jinou cestou mezi stromkama. Jejich mise byla úspěšná, bunkr našli, ale je prý asi dost po rekonstrukci.

Stoupáme dál přes Jehelník na Kelčský Javorník, kde si dáváme zaslouženou svačinu a také zjišťujeme, že pokud chceme stihnout dřívější vlak domů a ještě si předtím dát závěrečné pivko, tak není čas na otálení (Darek: no, tak horké to nebylo, na Kelčském Javorníku to bylo všechno ještě dost v pohodě, dali jsme svačinku, energetické lahůdky, něco vyfotili a v klidu vyrazili na poslední část cesty z kopce dolů; ten úprk nastal až po vypití pivka v Pohradní Lhotě nebo jak se to jmenovalo – viz dále). Při rychlém sestupu míjíme zříceninu Šaumburk (jsou zde pouze valy a malé zbytky zdiva), další zříceninu Zubrič už raději ani nehledáme a opravdu strmě scházíme do Podhradní Lhoty, kde je sice hospůdka, ale zavřená. Nicméně u obchodu podle cedule slibují, že za 15 min otevřou, takže čekáme a opravdu zde sliby plní, takže na lavičce před obchodem si dáváme rychlého lahváče a dva si kupujeme na cestu do vlaku. Kilometrový úprk na nádraží celkem i přes únavu zvládáme a výhledem na Kelčský Javorník se loučíme s Hostýnskými vrchy a také s Darkem, který domů jede vlakem na opačnou stranu.

Sepsala Kamila, připomínkoval Darek

Komentáře

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka

Login

Poslední změna: 2.5.2022, 21:51:03