Skupina houževnatých turistek zvaná “Ča“ zdolala již pátou výpravu po tisícových vrcholech v pohoří Králický Sněžník. Na vysvětlenou, ihned na začátku výpravy mi byl přidělen úkol, zapsat zápis, a jakožto střídmý návštěvník akcí Dvacítky, a neznalá jmen kolektivu, se parťačky mezi sebou pojmenovávala Irča, Verča, Lenča, Alča a Kačka, z čehož mi v hlavě utkvělo jedno výrazné ča.

Výprava zahájila svojí expedici na Černém Mostě v 16:00 autobusem směr „le lapin“ (pan řidič po několika vyčerpávajících hodinách jízdy chytil mimo jiného i francouzskou výslovnost). Potěžkaly jsme si batohy, zhodnotily, kdo, co veze a komu co chybí, na co už je pozdě a kdo komu co půjčí. Organizátorka akce perfektně zajistila místenky a tak jsme se rozesadily do zadních řad. Družně, uvolněně, nenuceně, no prostě příjemně jsme konverzovaly, ovšem za přítomnosti mnoha cestujících, kteří si cestou protahovali krční a mimické svalstvo neustálým kroužením hlavy doleva a doprava a výrazem ve smyslu to snad není pravda, pravda to ovšem byla. (Však není nad rozcvičku.)

Naši již hodně veselou cestu zakončila ještě veselejším „faux pas“ Alča, která domlouvala s řidičem přestup na navazující autobus z Černého Potoka do Dolní Moravy. Řidič přislíbil, že se s tím druhým řidičem domluví, aby na nás když tak počkal, že chceme jet až do Dolní Moravy. Při jedné zastávce jsme slyšely vně autobusu veselý klábos a neutuchající Alčin smích, konverzace probíhala stylem …
Alča: „A zastaví nám tam?“ (měla na mysli druhého autobusáka)
Dotyčný: „Já nevím.“
Alča položila dodatečnou upřesňující otázku: „Ale přijel jste tímhle autobusem.“
Dotyčný: „Ano, ale musíte se zeptat řidiče. Ten stojí tamhle.“
Alča pochopila: „Aha, vy nejste řidič.“ :-)

Na zastávce na Černém potoce se k nám přidala další Ča, domnívám se, že Ivča. A vesele jsme vykročily do náruče motorkářů do penzionu Moravanka. Otevřená náruč se pak zcela nekonala, protože to nebyli úplně odvázaní „Choppeři“, ale „obyčejní“ motorkáři se svými vlastními slečnami. Večer u česnečky a výborného pivka Litovel Red Orange se strhla debata, zda vyrazíme lanovkou nebo po svých. Byli i jistí zastánci lanovky, ale začalo se jim nepříjemně říkat „lenoři“ a dokonce se objevily i hlášky typu „proč jste jezdili na hory, když se chcete vozit“ atp., a tak nakonec skupina lanovkářů bez jakéhokoliv nátlaku couvla .

Ráno (určitě to bylo ještě dopoledne) jsme se nasnídaly a chvilku přemítaly, zda-li budeme opravdu čekat, až přestane pršet, jelikož se předpovědi na úplně stejné verzi aplikace i na stejných telefonech Ivy a Aleny dost lišily, vyrazily jsme i přes dešťovou nepřízeň.

První obtížný výstup se udál pod sedačkovou lanovkou, kde jsme vystoupaly převýšení 300 výškových metrů na její konec (960 m), odhodily pláštěnky a vydaly se pěšky po modré na svačinku do chaty Slaměnka 1116 m. Poté jsme družně pokračovaly po modré sesbírat několik tisícimetrových vrcholů, pokračovaly jsme směr Pod Babuší, U sedmi cest, Sviní hora, Sušina a tak nějak …

Cestou jsme probraly opravdu úplně, ale úplně všechno, přes manžely (partnery) – (i s výměnou řízků, abychom ohodnotili jejich kuchařské umění), děti, politiku (pozor na ty Zemanovce), Bohy, školy a u jednoho z vrcholů jsme se dokonce pobavily o vyměšování (to hovno mi sem nejde napsat) a to doslova, neopomněly jsme probrat osahávání prsou a další témata, která nezúčastněným asi moc nedají :-)

Samozřejmě jsme se cestou nezapomněly zastavit u Slona, ale to již byl poměrně špatný výhled, mlha, zima a před hlavním vrcholem i trochu únavy. Slon nezklamal a tak jsme se s novými silami vydaly kolem pramenu řeky Morava na Králický Sněžník (Śnieżnik Kłodzki) 1424 m. Tam jsme trošku zapózovaly u hromady kamení, neboť jsme nestihly navštívit rozhlednu, kterou nám v roce 1973 odstřelili. Pak jsme již jen ladně seběhly do Polské chaty Schronisko Na Śnieżniku. Zde jsme ochutnaly kromě hrachové veškeré nabízené polévky od zelňačky, přes rajskou, po bořšč a žurek z jajkiem. Samozřejmě jsme si opět nenechaly ujít ovocné pivo tentokráte Redd´s Apple. A ti, co si daly herbata (čaj) nebo horkou čokoládu s rumem, vědí, že i příchuť rumu může být čajová nebo čokoládová. Rozprávěly jsme skoro polsky, zejména k duhu nám šlo ták ták (tak tak)a dóbše (dobrze).

V neděli ráno někteří ještě posnídaly zásoby, jiní čerstvá polská míchaná vejce a vyrazily jsme na poslední úsek naší cesty zpět směrem Červený potok. Před námi bylo asi 17 km cesty někdy trochu nahoru, ale již převážně dolů.

Poslední úsek asi 6 km po asfaltové silnici zachránila Kačka, která kvapně přemohla unavené tělo a ladně stopla automobil s řidičem, do kterého se nás všech sedm poskládalo. Tím jsme získaly čas a u autobusové zastávky se odměnily v restauraci Na Červeném potoce houbovkou, lívanečky, štrůdlem, krokety, bramboráčky … (ale určitě jim tam něco zbylo).

Cesta zpátky byla vyhřátá a protože nebylo možné zajistit místenky, tak jsme se průběžně přemisťovaly po autobuse. Na „Čerňáku“ jsme si řekly „čau“ a odebraly se vstříc všedním dnům. Jedním slovem krásné a vydařené (a jak vidíte ani jedno slovo nestačilo na tak povedený výlet). Jen tak dál.

Děkuji všem zúčastněným za príma atmosféru, jmenovitě Aleně Bartákové, Kateřině Beranové, Ivě Konopáskové, Lence Mikovcové, Ireně Radové a Veronice Štíchové.

Hana Šmídová

PS 1: Pokud jsem některá jména zaměnila, omlouvám se všem zúčastněným předem.
PS 2: Podrobnější trasu a počet tisícových vrcholů musí doplnit Alča, pro mě to byla hlavně cesta lesem, za tlupou v oparu a občas jsem zaregistrovala i nějakou barevnou značku.

Komentáře

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka

Login

Poslední změna: 2.5.2022, 21:51:03