Účastnice: Alena B., Hanka M., Iva K., Kačka B., Kamila A., Lenka M., Verča Š.
V pátek se 6 ze 7 účastnic našeho výletu sešlo na Černém Mostě, aby nasedlo do autobusu směr Horní Mísečky v Krkonoších. Po cestě k nám přistoupila v Bolce sedmá účastnice Kamila. Cesta nám s burčákem utíkala poměrně rychle. Po sedmé hodině večerní jsme tak již za tmy vystoupily z autobusu na zastávce Vítkovice myslivna a vydaly jsme se prudce do kopce po málo viditelné neznačené cestičce. Čelovky byly nezbytností a jak se později ukázalo, nepoužívaly jsme je naposledy… Cestou jsme překonaly na úseku 1 km převýšení 220 metrů. Na pátek to byla slušná rozcvička. Hotel Rezek v malé osadě Rezek je opravdu trochu nadnesený název pro horskou chatu v jednoduchém stylu, zvlášť když jsme byly ubytované v podkrovním pokojíku pro personál. Zbytek „hotelu“ obsadili „volunteers“ z GE Money. Nicméně si vystačili sami, takže na večerní seznamování nedošlo (což mi bylo později trochu vyčítáno)… Večer jsme strávily jak jinak než štěbetáním nad pivem, čajem, becherovkou apod. dle chuti účastnic.
V sobotu jsme vstávaly do krásného slunečného rána. Po snídani jsme vyrazily na první naši tisícovku – Preislerův kopec. Cesta vedla těžkým neznačeným terénem. Postupovaly jsme na Vlčí hřeben, kde jsme zdolaly hned další tři tisícovky, ovšem opět bez cest, po náročném pohybu v lesním terénu. Na čtvrtém dnešním vrcholu jedna z účastnic vypila větší než malé množství Becherovky (asi půlku láhve), takže se zdálo, že ji další kus cesty budeme muset nést na zádech. Ovšem terén byl tak strmý a náročný, že nejmenovaná účastnice velice rychle vystřízlivěla… Na Dvoračky jsme došly v pohodě a již za střízliva. Daly jsme si zasloužený oběd včetně vynikajícího borůvkového dortu. „Jakoby náhodou“ jsme zde potkaly Jirku Tesárka, kamaráda od Verči Štíchové… Velkým překvapením bylo setkání s Majdou a Jonášem Snítilovými, kteří zde měli Apaluchu (bohužel bez Jirky). Avšak nebyl čas na nějaké větší družení (přísnost musí být), takže jsme nedlouho poté vyrazily na Lysou horu. Opět neznačeným terénem a po sjezdovce kolmo vzhůru jsme vrcholu téměř dosáhly (I. Zóna NP, vrchol je nepřístupný). Sluníčko už s námi tou dobou přestalo kamarádit, nicméně po takovém stoupání nám rozhodně zima nebyla.
Pokračovaly jsme na Kotel, kde Kačka zjistila, že u vrcholu Lysé hory vytratila foťák za 10 tisíc korun… Lenka se nabídla, že spolu mohou jít 1,5 km zpět a po foťáku se společně podívají. My ostatní jsme volnějším tempem pokračovaly přes Harrachovy kameny a Mohylu Hanče a Vrbaty na Vrbatovu boudu, která je krásně zrekonstruovaná, ale bohužel zavírá již v 16 hodin. Daly jsme si alespoň čaj na terase a čekaly jsme na Kačku a Lenku, které se po delší době vrátily s nepořízenou. S Kačkou od té doby bohužel už nebyla moc řeč… ale ani se jí nedivím. Minuly jsme Zlaté návrší (další nepřístupný vrchol NP) a pokračovaly na Medvědín a dále na Hornomísečskou skálu (nový vedlejší vrchol Medvědína). Byla to naše jedenáctá tisícovka ten den, což je hodně slušný výkon. Nicméně bylo teprve půl šesté, takže jsem se rozhodla ukrojit z nedělní dávky tisícovek a vydaly jsme se ještě na poslední dnešní tisícovku – Kozlí hřbet. Závěrečné metry byly opět velice těžko prostupným terénem, ale vrchol se nám podařilo i za rychlého stmívání nalézt. Avšak cesta z vrcholu na Chatu Orel v Horních Mísečkách vedla opět kolmo dolů bez jakékoliv značené (i neznačené) cesty. Děvčata tentokrát dost protestovala, ale nedalo se nic dělat… přímo to byl 1 km, okolo asi 5 km… Takže opět došlo na čelovky a za pohybu pomocí GPS se nám podařilo slézt strmá úbočí Kozlího hřbetu, překročit potok a najít v naprosto tmavém a neprostupném lese světýlko mezi stromy… Chata Orel byla fajn, paní provozní byla velice starostlivá kuchařka. Dostaly jsme miniaturní sedmilůžkový pokoj, což se v průběhu noci ukázalo být jako trochu poddimenzovaný prostor… nedostávalo se vzduchu a dalo se jen těžko spát (resp. polovina spala jakoby nic a druhá polovina se trochu trápila). Iva dala přednost raději spaní na podlaze v sousedním dětském koutku…
V neděli nás opět probudilo sluníčko. Vstávaly jsme o něco dřív, abychom stihly obejít dnešní porci tisícovek a neujel nám přitom bus do Prahy. K snídani byly mimo jiné výborné teplé lívance. Dnešní cesta vedla konečně po turistické značce, takže do terénu jsme se dostaly jen občas, abychom stanuly skutečně na vrcholu daného kopce a ne jen v jeho těsné blízkosti. Po cestě jsme se po těžké noci konečně trochu rozesmály na kolotoči z pneumatik a na starých sedačkách z lanovky na Sněžku… jak málo někdy stačí k dobré pohodě! Ranní mlha se postupně rozpouštěla a připravovala nám zajímavé výhledy z Harrachovy skály i sousedního Mechovince. Celý hřeben pokrývalo červenající se borůvčí a trávy nejrůznější barev – opravdu famózní podívaná! Pokračovaly jsme přes Černou skálu (kde jsme poobědvaly) a Šeřín na Zadní a Přední Žalý. Vystoupaly jsme na rozhlednu a v tamní restauraci jsme si daly palačinky s borůvkami. Pak jsme již musely rychlým tempem sestupovat do Benecka, kde nám nedlouho po našem příchodu jel autobus do Vrchlabí. Odtud pak jela Kamča do Boleslavi a my ostatní jsme o něco později nasedly do autobusu na Prahu.
Závěrem musím všechny účastnice pochválit! V sobotu jsme přešly v náročném terénu přes 12 tisícimetrových vrcholů a v neděli jsme k tomu přidaly dalších 6! Tímto to byl od počátku konání zatím nejúspěšnější víkend, co se týče lovení počtu tisícovek!
A úplně v závěru musím dodat, že Kačce se nakonec podařilo po velikém úsilí foťák vypátrat! Obvolávala všechna možná místa (Lanovku na Lysou horu, Dvoračky, Vrbatovu boudu, správu KRNAPu, obecní úřad v Rokytnici nad Jizerou), až dostala nakonec v pondělí email se zprávou, že se nálezce foťáku našel! Takže tato smutná příhoda měla nakonec šťastný konec!
Moje fotky
Alena