Na letošní Stezku po dvou letech jsem se opravdu hodně těšila. Obzvlášť poté, co mi muž nařídil, že na Stezku jedu už ve čtvrtek. A já jsem poslušná žena, tak jsem neodporovala.

Čtvrteční sekce čítala deset osob a ještě s pár dalšími stezkaři jsme před šestou nastoupili do autobusu do Strakonic, kde jsme zas s jinými trasami přesedli do vlaku. Ve Volarech jsme vystoupili ve čtvrt na deset. Našli jsme domluvenou hospodu, kde jsme si dali večeři, pár piv na místě a pár piv to go a o půlnoci jsme se ubytovali v nedalekém penzionu Roubenka. Roubenka to byla tyrolského typu, penzion evidentně fungl nový a luxusní a náš velkorysý pětilůžkový pokoj nám poskytl dostatečné útočiště pro nocleh i pro pozdní večírek. Ten se nesl v duchu starých trampských vykopávek v doprovodu kytary, basy a mandolíny a byl moc fajn. Kupodivu na nás ani nikdo z ostatních hostů nevlítl. Já měla v ceně noclehu dokonce i kotě, které nám vlezlo do pokoje otevřeným oknem a nad ránem jsem ho našla v posteli.

Pátek jsme stylově zahájili v místní cukrárně, z které jsme vybíhali dokupovat všechny potřebnosti. Někdo potraviny, jiný třeba chemopren a tesa pásku na přilepení obou odpadlých podrážek (nebudu jmenovat, abych Klému neztrapnila). Když dotyčný zjistil, že rozpadlé podrážky opravdu nepřilepí, zanechali jsme ho jeho osudu, kterým se stal nákup nového obutí v Prachaticích, a vyrazili. Nad horami se převalovaly těžké mraky a celé to bylo takové správně šumavsky podzimně ponuré. Tak to mám ráda. Vystoupali jsme na Rozvodí a odtud podél ohrady s ovcemi a kozami zas sklesali na Dolní Sněžnou. Zde jsme dle tajemné zprávy, kterou dostal Vašek, měli hledat poklad na lípě. Fakt tam byl: z majestátného stromu jsme sklidili deset panáků a lahev slivovice. A při té příležitosti jsme nad pálenkou také pohovořili s obyvateli místní samoty (a spolupachati lipovo-slivovicové záhady). Kancelářské krysy z Praheee hltaly velmi pragmatické vyprávění o vlcích a rysech, kteří strhávají ovce, o suchu a pramenech a o zimě a hospodaření na pošumavské samotě. Romantické představy v našich hlavách najednou dostaly daleko realističtější a syrovější kontury.

Není čas, máme to daleko, vyrážíme. V lese je třeba zavřít oči, abychom mohli ignorovat houby, o které jsme doslova zakopávali a přenádhernou a opuštěnou krajinou jsme se sunuli k Arnoštovu. To je prdel světa vesnice těsně před boletickým vojenským prostorem a končí tam svět. Nebo minimálně asfalt a civilizace. Tady jsme si v altánu u místních bytovek udělali piknik a zjistitli, že z tohoto vystrkova nám za chvilku jede autobus, kterým se můžeme nablížit. Řidič s vizáží šedesátiletého Jiřího Schellingera naložil nás a jednu paní a dovezl nás do obce Zbytiny. Tady jsme na dvě hodiny obsadili hospodu a vyrazili na poslední úsek cesty do Chrobol. Naštěstí se nám ke konci za tmy a hustého deště podařilo stopnout auto, do kterého se vešli dva lidi a když řidič viděl Vaškovu basu, nabídl se, že se pro nás otočí s větším autem. Dobří lidé tu žijí.

A pak už nocleh v hospodě Na Faře, kde jsme se shledali s Klémou a páteční sekcí. Hospodu v Chrobolech provozují starší manželé a z rukávu tahali jeden trumf za druhým: začlo to vynikajícím gulášem a řízkem, pokračovalo to "a nechcete burčák?" a ráno jsme zahájili den naprosto luxusní snídaní a domácí griotkou. Slité višně jsme ještě dostali na cestu. Večírek byl vydatný, do hořkých konců a ráno jsme málem neodešli.

V sobotu jsme za lehkého mrholení nakonec vyrazili. Prvním cílem byla rozhledna Libín s krásnými výhledy. Účastnice Alčiných Tisícovek si cestou odskočily na několik vrcholů a pak jsme se společně od rozhledny spustili prudkým klesáním do Prachatic. Tady někteří naznali, že vzhledem k pokročilému odpoledni, se na další nocleh nablížíme autobusem, hrstka statečných však vyrazila na další dvanáctikilometrový pochod. V prachatickém pivovaru jsme stihli tak akorát jedno pivo a už nám to jelo do Vlachova Březí.

Ano, TOHO Vlachova Březí. Holek jsme tam ale moc neviděli, tak jsme ty nejlepší holky byly asi my. Teorie se tedy sice nepotvrdila, ale místní pivovar vaří skvělé pivo Březí Koza. V místní Sokolovně doplnily naše řady trasy 23 a 26 a společný večírek se opět táhl do časných ranních hodin. Punková část byla obzvlášť výživná.

Ráno jsme po snídani ještě vyrazili na náměstí, abychom si tady za doprovodu místní dechovky dali poslední Březí Kozu a vydali jsme se na strastiplnou cestu na Helfenburk na zakončení. Těm sťastnějším se povedl stop, ti méně šťastní si asfaltovou agonii prošli celou. Na zakončení jsme odreprezentovali, pohovořili s ostatními trasami a v Bavorově nastoupili do stezkového vlaku. Ten nás po čtyřech hodinách plných kvalitní hudby, kvalitních nápojů a dojídání zbytků vysadil v Praze na Hlaváku a nám nezbylo než se vrátit zas do reality.

Střet se skutečným světem byl těžký jako obvykle, ale Stezka za to rozhodně stojí. Bylo to báječné a strašně jsem si to užila!

Pro fotky (z různých zdrojů) klikněte.

Komentáře

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka

Login

Poslední změna: 2.5.2022, 21:51:03