Hlavní peloton jubilejní 10. etapy objezdu republiky čítal dvě rodinné buňky, tedy čtyři osoby – Moniku s Petrem a Káču s Míšou (proto byl hlavní, protože nás bylo o jednoho víc). Poté, co jsem se nedobrala řešení zapeklité hádanky, jak z Bohumína přepravit vlakem čtyři kola najednou, jsme se po vzoru předjezdců nablížili autem do Hranic a do Vsetína pokračovali vlakem. Hranice na Moravě jsou styčný bod obou tratí, kterými jsme se měli dopravovat na tuto etapu a z ní.

Cestou do Hranic nám ještě Míša stihl zajistit dva noclehy s polopenzí zdarma a před devátou už jsme vystupovali v Hranicích na nádraží. Zkompletovali jsme Misíkovic kola, zabezpečili vůz a zakoupili jízdenky na zpožděný osobní vlak do Vsetína. Ve Vsetíně jsme Němčákovým narušili romantický večer bez dětí, dostali jsme skvělou večeři, popili něco valašského mojita (se slivovicí), popovídali a kolem jedné jsme se ukládali. Ráno jsme vyrazili po cyklostezce směrem do Huslenek, kde oficiálně začínala naše etapa. Vyfotili jsme se před nádražím, doplnili zásoby a vyrazili jsme pohodlnou stezkou proti proudu Vsetínské Bečvy. Přes Halenkov, Nový Hrozenkov jsme dorazili do Karolinky, kde jsme na koupališti chvíli zevlili na místní atrakci – skoky do vody na lyžích či snowboardu. V Karolince jsme našli báječnou hospodu se zahrádkou a neuvěřitelnými cenami – byl právě čas oběda a také čas vyměnit píchlou duši na mém kole. Po obědě putujeme do Velkých Karlovic, kde zakupujeme frgále a odtud už se cesta prudce zvedá na Třeštík. Ze začátku celkem pohodová asfaltka ke konci lesní úvozová cesta, kde se kolo vzpínalo na zadní. Po cca čtyřech kilometrech (z toho dva pěšky) jsme dobyli sedlo Třeštík. V hospodě nemají kofolu, takže chvíli pozorujeme, jak se všude před námi blýská a po krátkém odpočinku pokračujeme dál na Bumbálku. Odtud se prudce spouštíme po žluté značce přes Salajku a uhýbáme údolím Smradlavy vzhůru a přes krásné louky se sápeme na vrch Bobek. V sedle pod Bobkem propadáme malinovému šílenství a po půl hodině pastvy pokračujeme štěrkem skrz chatovou osadu, až jsme se tlačíce kola vyhoupli na vrch Bobek. Usedáme na louku s krásným výhledem na Lysou, Bílý kříž a celé Beskydy. Bohužel ve vzduchu stále visí bouřka, není tedy moc vidět. Míša odtud potvrzuje druhý nocleh u Režných na chalupě. Zavrhli jsme asfaltku do údolí přes Bílou a vyrazili jsme po červené hřebenovce. Ta je více či méně sjízdná, největší past jsou růžovky, které by se daly brát kosou. Když s Monikou už deset minut výskajíce skáčeme od jednoho hejna k druhému, sdělí nám kluci, že dál je to pořád po červené a zmizí. Stejně jsme je zanedlouho našly sedět v borůvčí… Kolem sedmé hodiny jsme se opět po dramatickém klesání vyloupli na Konečné, kde už na nás čekal Míšův tatínek s autem. Ustájení kol nám dojednal u místní paní v garáži a autem si nás odvezl na chalupu.

Tady už na nás čekala i mamka s gulášem, teplou sprchou a borůvkovým koláčem. Po večeři jsme načali lahev vynikajícího calvados z místních jablek, kterou jsme statečně dopili u ohně. Kolem půlnoci jsme se uklidili do peřin. Ráno opět pražilo slunce, posnídali jsme venku, naplánovali trasu a velmi zvolna vyrazili. Autem jsme byli odvezeni na Konečnou, vyzvedli si kola a nezbylo nám než vyrazit. Z Konečné jsme spadli do údolí Černé, kde jsme se napojili na zelenou, po které jsme vystoupali na Bílý kříž. Tady jsme obdivovali výhledy, ale i neuvěřitelný totáčský hotel. Z Bílého kříže ovšem nevede žádná silnice naším směrem, nechceme-li jet vnitrozemím až do Frýdku, nezbývá nám tedy než to střihnout opět po hřebenovce. Kola z části tlačíme a s obavami pozorujeme houstnoucí mraky. Míša s Petrem se vzájemně zkouší z meteorologie, kdy Petr tvrdí, že bouřka nás nemine a Míša naopak. Přesto ale podléháme Petrovi a v panice opouštíme hřeben zpět do sedla. Po dvaceti minutách je jasné, že bouřka nebude, Petr se omluvil za přehřátý panikátor a pokračujeme dále. Místy i nasedneme na kolo. Za Polomkou jsme spadli na asfaltku a soustředíme se, abychom neminuli kritické místo – odbočku na červenou. Nepodařilo se. Sjíždíme po krásné asfaltce lemované maliním, ale je nám jasné, že je to až příliš velká idyla - asfaltka míří do jiného údolí, než potřebujeme. Nakonec jsme našli rozcestník, odkud nás opět štěrková cesta dovedla na správnou asfaltku, po které jsme spadli přes Horní Lomnou do Dolní Lomné. Začíná krápat a pořádně se rozprší ve chvíli, kdy dosáhneme doporučené restaurace U Mánesa. Jsou čtyři hodiny, čas oběda. Sedíme na zahrádce, cpeme se krajovými specialitami (např. placky se slaninou a kyselou smetanou, halušky, houbová polévka apod.) a čekáme, až to přejde. Za dvě hodiny jsme se rozhodli, že pokud tu nechceme nocovat, musíme vyrazit.

Silnice ještě chvíli padá do Jablunkova, kde uhýbáme a lesní silnicí putujeme do slavných Mostů u Jablunkova. Přestává pršet. Ze zvyku volíme místní lesní pěšinu místo asfaltky (alespoň, že byla blíž k hranici) a z Mostů pokračujeme přes hlavní tah do jablunkovského průsmyku po silničce na Hrčavu. Tady nás zaujala cedule, že v zimních měsících je třeba v určených časech počkat až sjede autobus a potom teprve vyjet na silnici. Silnice do Hrčavy, nejvýchodnější obce ČR, chvíli stoupá, chvíli klesá, žasneme nad názvy v místním nářečí (slovem Sczenté, česky by to bylo sťaté, nás Monika oblažuje do pozdních večerních hodin). Asi v půl deváté jsme se vyhoupli v Hrčavě. Po zběžném průzkumu volíme hospůdku Na Vyhlídce s nádherným výhledem do Polska a Slovenska, chvíli mrzneme na terase, kde posloucháme místní omladinu a gorolské nářečí, poté se přesunujeme dovnitř. Servírka je poněkud kyselá, ale pivo i kofolu mají, tak co. Kolem půlnoci jsme se vytratili za vesnici do lesa, kde jsme si ustlali. Noc byla teplá a klidná.

Ráno jsme měli v úmyslu dojet přes hřeben do obce Bukovec a nasnídat se tam, ale mé již podruhé píchlé zadní kolo velí jinak. S Monikou tedy jedeme do krámu pro snídani a Míša s Petrem dělají mechaniky. Po romantické snídani na asfaltu jsme vyrazili po panelce na hřeben a odtud jsme přes louky s nádherným výhledem spadli do Bukovce. V Bukovci jsme ostře uhnuli doprava a po asfaltce jsme stoupali na Bahenec. Stoupání poměrně ostré, ale dalo se to vyjet. Nahoře jsme usedli do typicky totáčského „lepšího hotelu“ – terasa bez obsluhy, parkoviště pouze pro personál hotelu, na záchodě zavlhlý smradlavý ručník apod. Dali jsme si kofolu a pivo a po polní cestě vyrazili dál. Dalších cca 6 km na Filipku jsme občas mohli i nasednout na kolo, ale pořád jsme měli cesty sušší než naši předjezdci (většina bahnitých louží se dala projet, aniž bychom si nabrali do bot). Z Filipky prudce padáme po štěrkové cestě a poté už po asfaltu sjíždíme do Nýdku. Jsou tři hodiny, čas oběda. Místní pajzl vypadá, že jediná nabídka je vepřo-knedlo, ale dostane se nám obsáhlého jídelního lístku. Sedíme na terase na vrzajících židlích a je nám báječně. Jako již tradičně, dává se do deště. Chvíli vyčkáváme, ale dnes to vypadá, že to jen tak neustane. Nezbývá nám tedy než vyrazit. Během chvilky jsme totálně promočení, takže nějaké okliky směrem k hranici zavrhujeme a míříme rovnou do Třince a Těšína. Třinecké železárny za hustého deště a těžkých mraků jsou opravdu impozantní podívaná. Nám ale crčí voda z helem a do brašen teče, takže pokračujeme dál. V Těšíně jsme provedli průzkum, našli jsme si základnu v příjemné kavárně a snažíme se po telefonu sehnat nocleh. S postupujícím časem se zvyšuje částka, kterou jsme za suchý nocleh a sprchu ochotni dát, ale nepomáhá to. Všechno je beznadějně plné. Nakonec jsme uspěli v „ubytovacím zařízení Kosmos“ v Karviné.

Převlékáme se tedy zpět do mokrých svršků a černou tmou se vydáváme 12 km do Karviné. Kolem 11 večerní jsme stanuli před typickou panelákovou kolejí Slezské univerzity, nahlásili jsme se u paní děžurné a za krásných 190 Kč za osobonoc jsme dostali pokoj s vlastní koupelnou. Je pravda, že koupelna byla z pomačkaného umakartu a dveře většiny skříní by vám při pokusu o otevření zůstaly v ruce, ale teplá voda teče, jsou tu peřiny, kola máme na pokoji a na balkóně lze usušit boty i prádlo, tak nač si ztěžovat. Po očistě těl a vykrámování mokrých věcí z brašen jsme ještě zaskočili k paní vrátné pro jedno a potom i pro druhé víno, které jsme pili rovnou z lahve (na pokoji není ani kelímek na zuby) – jako za mlada. Opět kolem jedné se ukládáme do peřin.

Ráno jsme posnídali u Tesca, Míša si koupil nové lanko k přesmykači, kterým vyměnil to roztřepené, které důmyslně napínal pomocí různě tlustých klacíků. Z Karviné se motáme po cestách podél hranice, krajina je překvapivě pěkná a příjemná, v Dětmarovicích jsme obdivovali elektrárnu a přes Dolní Lutyni jsme dojeli do Bohumína. Na náměstí usedáme do učňovské restaurace na zahrádku a přes nevelkou zkušenost servírky nakonec stíháme vlak v 16.23 do Hranic. Tady k Petrově velké úlevě (a naší samozřejmě taky) nacházíme vůz a břes Brno frčíme na Prahu.

Noclehy: 2x luxusní nocleh s polopenzí zdarma (za zajištění děkujeme CK Miisha, za valašskou a moravskou pohostinnost děkujeme Dance Němčákové a Míšovým rodičům), 1x nocleh bez polopenze zdarma (les za Hrčavou), 1x vzpomínkový nocleh za 190 Kč/os (kolej v Karviné).

Defekty: 2x píchlé zadní kolo (Káča), 1x přetržené lanko od přesmykače (Míša)

Galerie

Komentáře

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka

Login

Poslední změna: 2.5.2022, 21:51:03