Z Horní Pece přes České Dvořiště do Nových Velenic aneb nepochybně objektivní zápisky ze 7. etapy cykloobjezdu ČR

Zatím nejhůře zorganizovaná etapa startovala v pátek před Velikonocemi na hlavním pražském nádraží. Vzhledem k času odjezdu vlaku do Českých Budějovic až v 19:14 se všichni dokázali dostavit včas a někteří dokonce i s nákupem, Petr pak jako tradičně s dostatkem žízeňhasících tekutin.

Proč vlastně nejhůře zorganizovaná etapa? Tentokrát nebylo před nasednutím do vlaku zajištěné ani ubytování na první noc, kterou jsme měli prakticky na krku. Naštěstí jsem stihl udělat aspoň předvýběr na internetu a z vlaku už jsem volal těm nejlepším (rozuměj: rozumným a nejlevnějším). Nakonec jsme měli ubytování za 250 Kč za kus v poměrně luxusním rodinném domku v klidné lokalitě na kraji Českých Budějovic (to zní jako z inzertního plátku, ale fakt to tam bylo fajn). Ráno jsme se jen oblékli a vlakem pokračovali do Nové Pece u Lipenské nádrže. Tady jsme totiž v září minulého roku končili minulou etapu.

Z Nové Pece vedla naše cesta po jižní straně Lipna, před Studánky, obě (Horní i Dolní) Dvořiště a Novohradské Hory do Českých Velenic. Od sobotního dopoledne do pondělního poledne jsme urazili 164 km.

Ale zpět k sobotě: v půl jedenácté jsme se z Nové Pece vydali vzhůru ke Schwarzenberskému kanálu (kanál na kopci? no, je to tak…). To byl na dlouho nejvyšší kopec; většinu dne jsme jeli mírně zvlněnou nehostinnou a nerestaurační krajinou, která měla možná právě proto svoje kouzlo. Již na 25. km nás čekal třetí světlý okamžik dne (první = snídaně, druhý = chvíli předtím jsme měli oběd): oslava tisíce ujetých kilometrů. Oslavili jsme ho hromadným vyčůráním (dámy vlevo, páni vpravo) a posezením u čokoládových výrobků z dílny nejmenované firmy (rybičky už brát nebudu, banánky a koko ano). Škoda, že nás vyrušilo projíždějící auto – když už jsme vstali, tak už jsme i šlápli do pedálů. Terén nebyl až tak náročný, za to jsme mohli být rádi, protože pro některé z nás (jako třeba mě) se jednalo o první jarní kilometry.

Na 36. km nás čekalo milé překvapení: poprvé v této sezóně otevřený stánek s občerstvením, který by v těchto končinách nečekal ani hrabě Zeppelin. Měli i výbornou polévku (o pivu ani nemluvím), takže jsme se na posledních 20 kilometrů náležitě posilnili. Ve Studánkách jsme byli už před šestou, takže jsme se ubytovali a vyrazili doplnit tekutiny a živiny. S tím ubytováním to nebylo až tak jednoduché: u jednoho ze dvou ubytovacích zařízení musela především Monika nasadit různé vyjednávací taktiky, aby nás tam majitelka nakonec nechala přespat nikoliv za 480 korun v postelích, ale za 100 korun na betonové zemi ve vlastních spacácích. Jak později zjistil z ceníku Michal, za stejnou cenu ubytovávali v tomtéž podniku velké psy (nepsali tam, jestli na zemi nebo v postelích).

Druhý den bylo počasí ještě hezčí a ještě teplejší. Na některých místech to bylo při pauze i na krátký rukáv. A šlo nám to rychle: v Horním Dvořišti zanotoval na návsi Michal „v restauraci Na růžku, známe Jirku Bartošku“ a my raději šlápli do pedálu, abychom nedostali přes držku. Měli jsme dokonce náladu i na fakultativní výlety k hranici a zpět (hraniční přechod Český Heršlák – Hörschlag).

V Dolním Dvořišti se opět zaskvěla Monča, když u snad prvního obchodu ten den píchla, čehož jsme využili k nákupu nanuků. Naše hlady to ale ukojilo jen na chvíli. Ve Svatém Kameni jsme zasedli do pohostinného pohostinství na návsi a dali si tam lehký oběd. Bylo to fajn, ale protože už byly více než dvě hodiny a my neměli za sebou ještě ani polovinu cesty, museli jsme šlápnout do pedálů a pokračovat. Už na nás čekalo postupné stoupání do Novohradských hor. Díky silám z utopenců, klobás a zavináčů jsme zvládli i to nejhorší a kolem 17:30 už jsme byli v jednom z rohů republiky (geografové tento termín prominou), ve více než 900 metrů položeném Pohoří na Šumavě). Díky nadmořské výšce se poblíž Tomáš konečně dočkal vytouženého sněhu a hned do něj skočil. Od té chvíle už jsme spíše klesali než stoupali (byli jsme například kousek od pramene Lužnice). Ne že by to bylo úplně zadarmo, ale stálo nás to rozhodně méně sil než předchozí část dne.

To ale rozhodně neznamená, že bychom tentokrát vynechali pravidelnou atrakci cykloobjezdů: jízdu za tmy. V Hojné Vodě se totiž polovina majitelů penzionů rozhodla rekonstruovat a druhá polovina ubytovávat lesníky odstraňující polomy po lednové vichřici, takže jsme museli pokračovat do Dobré Vody (kde byl výsledek podobný) a posléze i do Horní Stropnice. Poté, co jsme za tmy a už docela slušné zimy sjeli z kopce a v době, kdy jsme byli ochotni dát za střechu nad hlavou víc než obvyklé částky, jsme naštěstí ulovili možná posledních šest lůžek v místním Hotelu Bobr (můžu potvrdit, že bobr tady dělal dobře). Už bylo devět hodin, takže jsme si se sympatickým majitelem vyjasnili, kdeže to tady v okolí dobře vaří, a vyrazili do Sportovní haly, kde jsme se dobře nadlábli a já jsem na neobvykle velké televizní obrazovce zhlédl fotbal Teplice – Jablonec (s obvyklým výsledkem = prohra Jablonce).

Ráno dostali koledníci rozbitá vajíčka s rumem (neboli vaječný koňak) a pak jsme se dali do posledních kilometrů. Bylo nejhezčí počasí ze všech tří dnů, ale pořád ještě ne na krátký rukáv. Nic jsme nešvindlovali a jeli opravdu po poslední zpevněné cestě podél hranic a užili jsme si i příhraniční zvlněnou krajinu, přestože všude jinde na dohled byla samá rovina. Na závěr nás dokonce přecejen čekalo asi pět kilometrů plackou, po rovné cestě. Já osobně jsem si tuto změnu dost užil.

České Velenice jsou místem se slušnými vlakovými spojeními, a proto byly poctěny tím, že se staly etapovým městem naší akce. Po jedné hodině odpolední už jsme se nechali unášet vlakem ku Praze a přemýšleli o tom, jak tuhle vlakovou štreku pojedeme v srpnu ještě jednou, vstříc osmé etapě...

Co říci závěrem? Snad jen poděkovat všem za účast a těšit se na viděnou u další etapy mezi Českými Velenicemi a Břeclaví.

Takto to viděl a zapsal Milan, z vlastní vůle ředitel akce

PS: Jsem rád, že jsem sedmou etapu přežil bez píchnutí i jiného defektu: když píchne ředitel, je vždycky (nechápu proč) více komentářů, kdežto když píchne Monča, jsou všichni rádi a jdou na zmrzlinu :-) Děkuji tímto i připínáčku, který jsem měl zapíchnutý v zadním kole, že tam vydržel až do mého příjezdu domů :-)

Statistika: Kilometráž: 164 km (56 + 79 + 29) Datum konání: 6. až 9. dubna 2007 Účastníci: Kačka, Monča, Michal, Petr, Tomáš, Milan Počet píchlých duší: 1. Jiné poruchy, které musely být okamžitě řešeny: 0.

Galerie

Objezd_07_01.jpg
900x1200 (384.9 kB)

Objezd_07_02.jpg
1200x900 (461.2 kB)

Objezd_07_03.jpg
1200x900 (464 kB)

Objezd_07_04.jpg
1200x900 (477.1 kB)

Objezd_07_05.jpg
1200x900 (496.5 kB)

Objezd_07_06.jpg
1200x900 (426.3 kB)

Objezd_07_07.jpg
1200x900 (510.2 kB)

Komentáře

Autor: Milan

Vloženo: 30.4.2007 10:26:17

Děkuji za pochvalu, je fajn, že se mi povedl aspoň název S tím ruským filmem bych si dovolil lehce polemizoval, ale je pravda, že už jsem začal během sjezdu zvažovat, že si nasadím rukavice. Zvítězila ale lenost, takže to s tou zimou přece nemohlo být tak strašné

Autor: Katchenka

Vloženo: 28.4.2007 20:54:47

...ale ten název se ti fakt povedl, Milane

Autor: Katchenka

Vloženo: 26.4.2007 14:33:55

pěkné, pěkné... Jenom bych komentovala ten sjezd z Hojné vody: zima nebyla "už docela slušná", ale strašná, jak v ruském filmu.

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka