Loni na podzim se tehdy pětičlenný hlavní peloton dopustil šesté etapy objezdu, zanechav nám, kteří jsme se tehdy nemohli zúčastnit, slušnou řádku kilometrů k doplnění. Splacení tohoto dluhu nebylo vhodné příliš odkládat a tak jsme se s Vaškem dohodli, že se k tomu postavíme čelem. Předpovědi slibovaly další z řady nádherně letních víkendů tohoto dubna.

Když jsem v pátek opouštěl jistou firemní akci, familiérně zvanou off-site, upadla mi na zem cyklohelma a její kšilt se tím pádem rázem proměnil v rytířské hledí: dokonaly chránič očí, který krom ochrany před hmyzem či sluncem bránil též před výhledem. Pročež jsem se jej pro tentokrát zřekl a uložil jej do hloubi batožiny. To by mohlo být označeno za první defekt tohoto dojezdu šesté etapy Objezdu ČR.

S Vaškem jsme se šťastně (byť na pokraji logistického vyčerpání) shledali v Plzni na nádraží ve vlaku do Domažlic a nadávajíce na práci spěli jsme k Šumavě, až jsme ji málem přejeli. Naštěstí se nám podařilo v Domažlicích vystoupit a po hodinové práci s výstrojí a s místním pivem vyrazit směrem ku České Kubici, místu, kde nám bylo navázat na pátou etapu.

V České Kubici na nás asi čekali příslušníci, ale jelikož jsme oba slušně vyhlížející a sportovně založení synové národa, ochotně nás vyfotili pod nádražní cedulí, nedbaje našich poznámek typu "potřebujeme důkaz", "vy jste na focení přece specialisti" či "hlavně aby byl vidět nápis pan kolega Kubice".

Z Kubice se cesta odvíjela houpavým terénem, který skýtal bezpočet výhledů, teď v rozpuku jara bezpochyby jiných, než když tudy na podzim projížděl hlavní peloton. Každopádně čas se krátil a stíny prodlužovaly a po nějakých čtyřiceti kilometrech jsme se přiblížili Nýrsku. Nalezli jsme ubytovnu a šli se někam najíst.

Ubytovna byla, eufemicky řečeno, levná, ale naprosto stačila našim nárokům. Dvoulůžkový pokoj sdílející smradlavou předsíň s bytem paní bytné ("Počkej, já dojdu pro klíče...", "Tak kde jsi, pročs nešel se mnou?"...), sprcha i záchod v přízemí, travní sekačka na pokoji. Naprostý luxus (bez uvozovek).

Ráno jsme sice vyrazili brzy, ale nejprve jsme se zasekli u sámošky na snídani a potom v Uhlišti u pumpy na kafe. No, moc se nám do kopce na Sv. Kateřinu nechtělo. Jakmile jsme se tam vyškrábali (a přesvědčili celníka, že fakt nechceme do Německa), měli jsme za to, ze nejhorší máme za sebou. Ale ouha, po krátkém uklidňujícím úseku přišlo další nekonečné stoupání, tentokrát na Lomnici. Nahoru jsme dojeli zbídačelí a představa, že máme dnes ujet přes sto kilometrů, nás nenaplňovala ani tak bázní jako hrůzou. Situaci docela vystihla cedule o několik kilometrů dále, nadepsaná velkými písmeny "Grosser Osser", což jsme si hbitě přeložili do mateřštiny jako (dámy prominou) Velký Voser, čili jméno vskutku přiléhavé.

Nicméně od Lomnice cesta docela ubíhala a než jsme se nadáli, minuli jsme Černé jezero a sjeli dolů do Železné Rudy.

Železná Ruda nám poskytla dlouhý a vydatný oběd, který nám následně byl poněkud přítěží v šestikilometrovém stoupání na Gerlovu Huť (zvlášť Vaškova pečená kachna nedala Vaškovi křídla – zkrátka, žádný RedBull), leč nebylo zbytí a na Šumavský hřbet jsme se vysápali.

Cesta dál byla nádherná jak po cyklistické, tak po estetické stránce. Po dalších asi osmi kilometrech jsme odbočili na silnici do Prášil, kde kdysi mladý cestář žil a kamení tam roztloukal, když silnici spravoval. Byli jsme varováni podzimním pelotonem, že je to silnice kočičích hlav, proto nás překvapilo, že dlážděné úseky nejsou tak dlouhé a že jsme se v Mosau u Vchýnicko-Tetovského kanálu ocitli poměrně rychle. Nechci přitom tvrdit, že brzo, neboť bylo už kolem čtvrté odpolední a dnešní cíl byl ještě daleko.

Jakmile člověk vystoupá od Mosau podél posledního skluzu, jede se podle kanálu výborně. Minuli jsme Rokytu i Rechle a vlastně velmi brzy se ocitli u řeky Vydry v místech, kde se z ni kanál odděloval, aby plavil dřevo do Křemelné. Odtud je to pak už jen kousek na Modravu a zabijáckým stoupáním na Filipovu Huť. Proti tomuto krpálu je ten zbývající kousek na Kvildu něco jako Polabský expres.

Někde v těch místech jsem zaregistroval pravidelné ťukání v zadním kole, ale nevěnoval jsem mu mnoho pozornosti. Po velmi krátké zastávce na Kvildě jsme pokračovali dál na Bučinu a ťukání začalo nabývat na intenzitě. Blížila se tma a do Strážného, což byla naše nejbližší meta, zbývalo skoro dvacet km.

Před Bučinou už nešlo jinak, než se na zadní kolo mého bicyklu podívat a výsledek nebyl nijak povznášející: vyboulený okraj ráfku.

Naše technické know-how na tento problém nebylo nachystáno, takže jsme jeli dál přes Bučinu i Furík. Na Knížecích Pláních jsem kolo podrobil dalšímu zkoumání a zjistil, že ráfek není vyboulený jen tak, ale že je prodřený od brzd a postupně praská. Vašek tou dobou už byl unaveným rampouchem a nebylo divu: devadesát km v šumavském terénu je na zahájení sezóny docela pecka.

Knížecí Pláně neskýtaly žádnou technickou podporu krom čaje s rumem, a proto nezbylo než dojet. Popravdě, nevím, jak vypadalo okolí toho posledního úseku do Strážného. Bylo to z kopce. Byla tam spousta děr v asfaltu a celou dobu jsem jel v předklonu, abych zadnímu kolu co možná nejvíce ulehčil.

Ve Strážném jsme se zázračně ubytovali ve snad jediném penzionu mezi hotely, v penzionu u pana Lutovského. 500 Kč za oba včetně snídaně byla cena adekvátní a hospoda v přízemí vynahrazovala kvalitu piva (Budějovický Pardál) kvalitou jídla, ačkoli za ceny v kraji, řekněme, obvyklé.

Internet v mobilu nabídl na téma cykloservis asi tři položky v celém kraji, takže jsme se rozhodli ráno pokračovat dál a doufat, že kolo ještě chvíli vydrží. Koneckonců, vyrazili jsme v neděli brzy, abychom měli rezervu, a od chvíle, kdy jsem povolil brzdy a podhustil pneumatiky, abych co nejvíce snížil devastační tlak na ráfek, se defekt nezhoršoval.

Cesta začínala mírným stoupáním po hlavni silnici k hranici a záhy odbočovala na Mlaku a Český Žleb.

Český Žleb je trochu navzdory svému jménu na kopci a silnice do Stožce by byla příjemným sjezdem, nebýt toho, že jsem mohl brzdit pouze přední brzdou, již značně opotřebenou. A jelikož byl ve Stožci na křižovatce bufáč, zastavili jsme na pivo a já jsem se jal přehazovat zánovní brzdové špalky ze zadní brzdy na přední. A jak se tak hrabu v těch hejblátkách, povídá přítomná kouzelná babička (která si sem skočila na panáčka) plynulou slovenštinou: "Opravujete, opravujete? (dramatická pauza) Tady jeden taky furt opravuje. (pauza, během níž jsme zbystřili pozornost) Má tam kola, půjčovnu, taky opravnu…"

Pan Černý sice nebyl doma, ale do telefonu slíbil, že je tam za pět minut a ani jsem nedokouřil a už tu byl. Sice má jen horská kola, ale zrovna náhodou mu tam zbyl po nějaké demontáži havarovaného trekového jeden ráfek, takže jsme mohli zajít do nedaleké hospody na časný oběd, zatímco mému bicyklu byla věnována odborná péče.

Po dvou hodinách jsme za Stožce odjížděli. Kolečko mělo nový ráfek, náboj i kazetu, takže z původního tam zůstaly jen dráty a obutí. Původní osmikolečko se na nový náboj nevešlo a starý náboj mel k novému ráfku zase málo děr na dráty. Ale každopádně jsme mohli jet v klidu dál. Vyjeli jsme k Rosenauerovu jezírku, jímž začíná Schwarzenberský kanál, a bez velkého úsilí uháněli třicítkou podle kanálu. V Jelení jsme si dali pauzičku, protože bylo nádherně a nemělo smysl spěchat: vlak nám jel až v půl páté a do Nové Pece už zbývalo jen asi deset kilometrů. I tak jsme tam dojeli v předstihu, vyfotili se pod nádražní cedulí a zaskočili pro zásobu lahváčů a jedno od cesty.

Na lokálku z Nové Pece v Budějicích navazoval luxusní přípoj. Bohužel tak luxusní, že nebral kola. Příště si dáme pozor a budeme si pamatovat, že expres Jože Plećnik z Lublaně nemá rád cyklisty.

Nezbylo nám než se vydat do city a zkrátit si čekání na vlak v 21:07. Budějice jsou plné Budvaru a nad jedním z nich jsme si i vzpomněli na Budžiho, vždy obětavého kamaráda, a jestlipak by nám byl ochoten pomoci. Byl, no jasně, nějak to udělám, půjčím si auto, zajedu pro vás… Skoro se nám nepodařilo mu to rozmluvit a upozornit na to, že než by sem dojel, pojede nám ten vlak.

Vlak jel a postupně nabíral zpoždění. Do Prahy jsme přijížděli po půlnoci a na metro jsme tedy mohli zapomenout. Vystoupili jsme ve Vršovicích a rozjeli se do svých domovů, Vašek do Strašnic a já do Stodůlek. Po šumavských dvou stovkách kilometrů bylo těch sedmnáct nočních vzhůru Prokopákem vlastně pohodových a ve dvě hodiny už jsem zalézal do peřin.

Sepsáno v Praze dne 7.5.2007

Statistika:
Kilometráž: 200 km (43+107+50)
Datum konání: 20. až 22. dubna 2007
Účastníci: Vašek, Petr
Píchlé duše: 0
Jiné defekty: 1

Komentáře

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka

Login

Poslední změna: 2.5.2022, 21:51:03