Cíl: Tvrz Holešice
Účastníci: celé rodinky - Bartákovi, Zemanovi, Varkočkovi, a „ovdovělé“ rodinky – Beranovi, Radovi, Zajíčkovi, Langrovy, Režní, Benečtí, Grohsovy a Votrubo-Jiravovi
Alča úspěšně pokračuje ve své královské disciplíně – a sice organizování báječných akcí, a to bez ohledu na roční období.
Poslední říjnový víkend vyrazily rodinky a matky (či otcové) s dětmi, takto „Stezkové vdovy“ (vdovci) – neboť na stejný víkend připadla i 53. Stezka, kam jak všichni dobře víme, děti nepatří, na Tvrz Holešice, aby si užily vyřezávání dýní, spadaného listí a perfektní zábavy.
Většina účastníků se sjela již ve čtvrtek odpoledne a večer a po kratičkém zaváhání při přidělování pokojů se všichni velice úspěšně zabydleli. Za zmínku stojí kombinovaný pokoj 9+10 obsazený matkami s dětmi – Janka s Markem, Linda s Karin a Adélka se Zuzkou, Káča s Toníkem, a dále pokoj 4, kde od druhé noci válčily Jitka s Verčou, čtyřmi dětmi a dvěma psy.
V pátek, tedy na státní svátek, se celé osazenstvo vydalo za trochou kultury – na nedaleký zámek Orlík. K zámku dorazila ještě celá skupina pohromadě a poté co děti získaly razítka a suvenýry, mohl každý vyrazit kam jej srdce táhlo – děti do akvária na rybičky a kočárková sekce do zámeckého parku. Na obědě jsme se postupně vystřídali v restauraci U Cvrků a povětšinou si šmákli na kančím gulášku se šesti. Po návratu a večeři se začalo s očekávaným vyřezáváním dýní. Netřeba zmiňovat, že umělecké ambice jsou v dvacítkových řadách hojně ukryty a bylo se na co koukat – Alča zvládla reparát s čarodějnicí a hřbitovem a navrch vyšvihla děsivého křižáka, Verča si poradila s králíky z klobouku, dále se tu objevila kočka a nesčetná řádka klasických ksichtíků.
S malými dětmi bylo o zábavu postaráno při běžných činnostech jako jídlo či spaní a hlavní co jsme musely řešit, kam prcky položit či postavit, aby je větší děti nezašláply. První kovbojka nastala při uspávání a pokračovala celou první noc – matky byly vycukanější než děti a zcela zbytečně se nervovaly. Děti spaly v mezích svých možností a navzájem se překřikovaly jen minimálně.
V sobotu jsme se všichni vydali po značce do místních lesů a užili si vycházku spadaným listím a kochali se barevnými panoramaty. Na oběd jsme tentokrát zastavili v restauraci v Chrástu, kde mají naprosto luxusní hřiště, a tudíž byly děti ve svém živlu. Odpoledne se stihnul ještě nohejbálek – statečné Verče bohužel nepřišla žádná další „vdova“ na pomoc a tak se musela přesile chlapů bránit sama. Večer byl na programu tentokrát maškarní lampiónový průvod s podtitulem „po stopách dýní aneb dokolečka dokola okolo tvrze“. Úspěch byl značný a dostat děti do postýlek bylo o to složitější. Kostýmy byly fajnové – nutno opět zmínit Bartákovic rodinku, kde měla kostým i Kačenka – byla za krásnou oranžovou dýni :o)).
Přesto že, je zábava dospělých na této akci cele podřízena zábavě ratolestí, našli si i rodiče chvilku pro sebe a za dlouhých říjnových večerů a nocí, když byla mládež zahnána do kutlochů a úspěšně „ubezdušena“, prodebatovali vše podstatné i nepodstatné nad sklenkou dobrého moku v neutěšeně chladné společenské místnosti.
Na závěr několik perliček telegraficky:
Nemalý šok připravila Zuzanka Adélce a Káče, které byly přesvědčeny, že tvrdě usnula, a to tím, že se náhle hrobovým tichem pokoje ozvalo: „Nožičky přikryjeme.“ Neméně děsivé bylo prohlášení: „Už nechci spinkat“ pronesené ve čtyři hodiny ráno.
Vzhledem k nedostatečnému technickému pokroku – osobní automobily stále ještě nejsou nafukovací – bylo třeba šetřit místem, kde se dalo a tak se dvě matky a dvě děti bratrsky v průběhu vycházky podělily o jedny golfky a jednu krosničku – ukázka perfektní spolupráce.
Neděle byla ve znamení odjezdu, zároveň se ovšem jednalo o nejkrásnější den celého víkendu a tudíž by byl hřích luxusního počasí nevyužít. Vdovy s dětmi se tedy rozhodly pro krátký výlet po okolí tvrze. Zpočátku krásná vyšlapaná cesta se začala měnit v pěšinu, která s přibývající vzdáleností byla stále méně patrná, až se nakonec vytratila zcela a kočárková sekce se takto ocitla nejprve uprostřed polí a následně po marném pokusu cestu opět najít uprostřed neprostupného cípu lesa. Po ohledání okolí byla jako nejsnazší cesta „ven“ zvolena poněkud dobrodružná zkratka přes potok a mez na nejbližší pole, přes které již byla na dohled bytelná cesta.
Být vdovou je fajn, ale všeho moc škodí a tudíž se „vdovy“ vypravily z tvrze na cestu domů ovšem nikoliv přímo, ale přes obec Veselíčko, kde shodou okolností právě probíhalo zakončení 53. Stezky, a to samozřejmě čistě za účelem pozdravit se s přáteli a pochlubit se dítky. O kontrole drahých poloviček rozhodně nešlo a tak označení stíhačka není v tomto případě oprávněné!
Víkend se povedl. S holkami jsme se shodly, že ačkoliv byl víkend z rodičovského pohledu náročný, bylo to milionkrát lepší než sedět doma. Alčo, děkujeme!!!
PS: Jsou výletníci, kteří si z každé cesty musí přivézt nějaký suvenýr. Jsou i tací, kteří toto činí za každou cenu a to i bez ohledu na hodnotu či vhodnost daného suvenýru. Dalo by se říci, že střevní chřipka patří do této kategorie. Naštěstí takto nenapravitelných sběratelů bylo v dýňové skupině jen minimum.
Alčiny zápisy s foktami z předchozích ročníků:
2009 a
2010