Čím je významný 12. červen? Každoročně je mezinárodním dnem boje proti dětské práci. V roce 1550 byly založeny Helsinky (ve Finsku). V roce 1848 začalo pražské červnové povstání. V roce 1898 získaly Filipíny nezávislost (Vašku!). V roce 1962 poprvé koncertovali The Rolling Stones. V roce 1967 odstartovala sonda Veněra 4, která doletěla až k Venuši. A v roce 2010 dokončila dvacítka cykloobjezd Česka.

Poslední etapa cykloobjezdu začala již ve čtvrtek 10. června večer, jako obvykle na hlavním nádraží v Praze. Vlakem jsme se tentokrát vydali do Trutnova, abychom kolmo pokořili Krkonoše a dostali se do Jizerek, kde jsme měli naplánovanou oslavu dokončení objezdu. V Trutnově jsme měli rezervované ubytování v hotelu Horal. Dlouho jsme se tam ale neohřáli a vyrazili jsme do hospody. Zkratkou přes „les“ čtvrt hodiny. Probrali jsme teoreticky události následujících dnů, posilnili jsme se na dobrou noc a jako jedni z prvních návštěvníků si užili noc v rekonstruovaném penzionu.

Ráno, v očekávání velkého tepla, jsme si dali tradiční dlouhou objezdovou snídani (sockovou) před supermarketem na obrubníku. Ty jsou vždycky nejlepší. Ne že by se nám nechtělo do pedálů, ale hledání a návštěva cykloobchodu si vyžádala naše pozdní opuštění Trutnova (asi v deset). První otázku „kudy“, která původně vypadala ideologicky sporně, jsme vyřešili bezchybně. Nakonec vůbec sporná nebyla. Sice jsme si zajeli cca 200 výškových metrů, ale naprosto po právu. Byla to jednoznačně zpevněná cesta (a navíc cyklotrasa) a ještě k tomu pěknou, předkrušnohorskou krajinou.

Už za vedra jsme v Žacléři vyžahli na náměstí pivo nebo sedmičku sladké minerálky z lahve a spořádali zmrzlinu. Jana, která s sebou neměla slavnostní oblečení na dojezd do cíle, si za 30 korun pořídila krásnou halenku z místního luxusního obchodu, aby nám nedělala ostudu.

Asi 5 km za Žacléřem jsme stáli zase: ti méně otrlí z nás si v osamoceném penzionu dali menší nebo větší pivo a ti více otrlí (Vašek a já) dvojdecku mladého ječmene z Argentiny. Zelené pití bylo sice krásné na pohled, ale … aspoň nám to pivo potom chutnalo o to víc. Pak už to bylo nahoru a dolů. Teda více nahoru. Ale přijatelně. Jediný kousek, kde nás část slezla z kola, byl těsně před Pomezními boudami. Ne že by to byl tak smrtelný kopec, ale byly už skoro 3 hodiny odpoledne a my ještě neměli v sobě oběd. Ten jsme si dali právě na Pomezkách. Pak nás čekal jeden z nejlepších okamžiků dne: sjezd po kvalitní silnici bez brzdění do Spáleného Mlýna. Přes kopec a do Pece už to tak příjemné nebylo. I ten sjezd byl taky o brzdy a přepadnutí přes řidítka.

Z Pece nahoru jsme si v těch skoro 30 stupních Celsia prožili jeden z nejkrutějších stoupáků objezdu. Byl jsem docela rád, že mám na nosiči těžké brašny a můžu se proto na ně vymluvit, když jsem sesedal. Obávám se, že ten sklon byl místy takový, že bych to nevyjel ani bez brašen. Na nejvyšším místě objezdu (Výrovka – 1357 m nebo tak něco) jsme se vyfotili a užili si kousek krkonošského hřebene k Boudě na rozcestí. Pak nás čekal další sjezd, kde jsem zjistil, že mi to s těma dvěma dětma doma nejezdí tak rychle jako kdysi, pročež mi všichni o velký kus ujeli.

Ve Strážném jsme se ubytovali v horském hotelu Vltava, kde jsme byli už před dvěma lety v zimě. Bohužel, na místě jsme si vzpomněli, že kvalita obsluhy nebyla tehdy nic moc. A uvědomili jsme si to na konkrétním případě ze současnosti. Za prvé pana majitele překvapil už fakt, že jsme dorazili s koly, přestože to bylo v poptávce a ještě jsem mu tři hodiny před naším příjezdem volal. A za druhé to byl takový ten typ mistr světa a „nesnášel lidi, ale odjakživa toužil stát se hostinským“). Stejně jsme ale byli dost unavení (kdo by se divil po bezmála 80 km), a tak jsme ho neotravovali nepřiměřeným počtem piv a v postelích se ocitli už kolem jedenácté skoro bez frflání.

Nepočítám-li snídani s příliš vysokým počtem rohlíků (což si paní servírka od mistra pěkně slízla), zahájili jsme poslední den v sedlech vrchařskou prémií na trase Strážný – Pláně. Naštěstí ne až nahoru, ale i tak to na zahřátí stačilo. Sjezd dolů do Špindlu nám bodnul, ale tím jsme měli za sebou jen deset z plánovaných téměř sedmdesáti. Špindlem jsme jen projeli a zase hurá do kopce. Tentokrát ku Medvědínu a na Mísečky. A dolů. A tak to šlo až do večera: nahoru na Dvoračky a dolů k Ručičkám. Nahoru na Krakonošovu snídani a dolů do Harrachova. Nahoru na Jizerku a dolů k našemu cíli, chatě Pešákovna.

Na Dvoračkách jsme si dali pořádný oběd, převlékli se do šatů, halenek, košil, vestiček, sak, motýlků a kravat, a dolů jsme si naši chvilku slávy užili. Poznámky protijdoucích byly příjemné („Vy slavíte svatbu? A kdo je ženich?“) až velmi příjemné („Že by maturita?“). Byli jsme rádi, že nikdo neřekl třeba „oslava čtyřicetin“. Ve slavnostním oblečení jsme absolvovali dvě výměny duší: jednu vlastní a jednu cizí. Chlápek s paničkou sice měli reprezentační oblečení (vsadím se, že včetně ponožek od Lance Armostronga) a plnou hubu keců („já si v mládí vyměňoval galusky“), ale vybavení na výměnu duše ani náhodou. A duši taky ne.

V Kořenově na nádraží nás čekal první uvítací výbor. Tady to před více než pěti lety začalo. Sedli jsme si na jedno, jenže hrozila bouřka, a tak jsme ho dali rychle a vyrazili do cíle. Na Jizerce u Pešákovny už nás čekal uvítací výbor. Sice nepřipravený (museli jsme se vrátit za první smrček a tam čekat na dokončení), ale o to lepší to bylo na druhý pokus: šampaňské a jahody se neomrzí. A o ostatním dění na Jizerce už pojednává jiný článek.

Suma sumárum: poslední etapa se povedla. Vyšlo počasí a nostalgicky jsme si mohli zavzpomínat na předchozí štreky. A taky to byla etapa velmi náročná, důstojná třináctky.

Galerie

Komentáře

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka

Login

Poslední změna: 2.5.2022, 21:51:03