Crna Gora

V létě 2003 za dlouhých chvil v autobuse na lince Sofia - Praha jsme zahořeli pro Černou Horu, která se stala letošním cílem CK Diktátor. Rok se s rokem sešel a my jsme zase stáli s přetěžkými batohy a cestovatelskou touhou tentokrát na holešovickém nádraží.

Ve čtvrtek 22.7. půl hodiny po poledni jsme vybaveni jízdenkami Praha-Mojkovac a zpět nasedli do rychlíku Praha-Budapešť, který nás vezl k dalšímu letnímu putování po horách. Všichni jsme byli plni očekávání a připraveni na leccos, dobrodružství ale přišlo daleko dříve a daleko blíže, než kdokoli čekal. Záhy po překročení slovensko-maďarských hranic vlak zastavil a zůstal stát. Po půl hodině jsme pochopili, že nejde o žádnou hraniční proceduru a že opravdu máme problém. Byli jsme odříznuti od elektřiny, takže (ne)klimatizovaný vlak se rázem stal dusným teráriem a celý vagon se namačkal na dvě chodbičky mezi otevřené dveře, kde se ještě dalo dýchat, a Míša s Romanem vypáčili zamčené okýnko. Když po dvou hodinách začaly maďarské celnice otvírat okýnka, pochopili jsme, že je opravdu zle. Naše vidina čtyřhodinové rezervy v Budapešti a koupě lehátek se začala rozplývat a postupujícím časem se v našich myslích začal rozplývat i navazující vlak do Bělehradu. Po asi třech hodinách vlak cukl a za pomoci motorové mašinky se velmi volným tempem začal sunout směrem k nejbližší stanici, kde nám přepřáhli elektrickou lokomotivu, abychom do Budapešti zase mohli uhánět. V Budapešti jsme přistáli tak, že šance vlak stihnout a nestihnout byly dost vyrovnané. Spoustu času jsme ještě zabili dohadováním, jak se na nádraží Keleti dostat a po nočním sprintu rozpálenou metropolí jsme stanuli na liduprázdném nádraží, kde jsme se vřítili na perón. Za strašného dusotu a hrubých kleteb ze slovníku ostravských havířů jsme prchali mezi dvěma předlouhými vlaky a pomalu nám začalo docházet, že ani jeden z nich nevykazuje známky života. Naštěstí námi vydávaný lomoz zřejmě zaujal výpravčího našeho vysněného vlaku Vídeň-Budapešť-Bělehrad natolik, že zvědavě vyhlížel na perón, jaké stádo se vyřítí, a to nás zachránilo. Když nám potvrdil, že vlak čítající čtyři vagóny (z toho dva spací), je opravdu mezinárodní rychlík do Bělehradu, vrhli jsme se do kolejiště, houževnatě překonali horolezecký výstup na perón a za neskutečné euforie vtrhli do lehátkového vozu. Tam nás ujistili, že volná lehátka nejsou, a tak jsme pokračovali do vagónu druhé třídy, kde jsme několik cestujících obrali o pohodlí, abychom nemuseli strávit noc v chodbičce na batohu. Jenom Ondřej měl radost, že nebude mastňák a že si užije folklóru kuřáckého vozu.

V sedm ráno jsme celí rozlámaní a upocení vystoupili v Bělehradě. Vlak přijel na čas, takže jsme v klidu provedli ranní očistu a usedli do kavárny na snídani a první výbornou balkánskou kávu. Roman se celkem úspěšně pokusil o další drama dotazem, jestli tady není náhodou časový posun, ale pohled na troje nádražní hodiny, které ukazovaly totéž, co naše náramkové, nás zase vrátil ke klidnému zírání do kávové sedliny. V 10.10 se s námi rozjel další vlak uhánějící na jih do Černé Hory a k moři. Vlak byl plný, ale my jsme naštěstí ukořistili místa k sezení. Jediná trať v Černé Hoře vedoucí z Bělehradu do Baru je spíše velmi dlouhé metro a kde není tunel, je most. Cesta celkem ubíhala, my jsme dospávali noc strávenou v poloze skrčence a s dvouhodinovým zpožděním jsme vystoupili v městečku Mojkovac. Na nádraží nás okamžitě upoutala hospůdka a my ochutnali své první Nikšičko - jediné černohorské pivo. Posezení bylo příjemné, pivo po dlouhé cestě opojné, a tak naše plány vyrazit za město hledat místo na spaní se pomalu rozpouštěly, až jsme je v lahodném chlazeném pivu utopili úplně. Místní taxikáři, které jsme tak zásadově odrazili při příjezdu, nás velmi ochotně odvezli na Biogradsko jezero. Tímto tahem jsem získala titul blbec zájezdu a indiánské jméno Neví, kde má: v souladu s původním plánem jsem si v hospodě připravila pohorky na přezutí, které tam ovšem se změnou plánu zůstaly, takže za pouhých 5 Euro jsem se zase svezla do hospody a zpět (ale taxikář byl moc milý, dokonce zatelefonoval do hospody paní servírce, aby boty ještě neprodávala...). Koupel v jezeře byla senzační a na molu jsme si uvařili večeři, večer byl vlahý, obloha jasná, tak jsme se rozhodli spát pod širákem. Noc byla ale divoká, jak se na prales sluší. Ondřej ráno po útoku komárů vypadal jak po neštovicích a Roman v noci svedl lítý boj s veverkou, která se rozhodla prozkoumat jeho batoh. Jizvy od veverčích zubů jsou na jeho ruce patrné dodnes.

Ráno mírně zatažené, ale mraky se záhy rozpouští a my stoupáme lesem směrem na Bendovac. Po cestě potkáváme prvního baču sedícího na zápraží svého katunu (salaše), chvilku rozmlouváme a pokračujeme dál po horkých rozkvetlých loukách. Po asi hodině padáme k jezeru Šiško, kde se báječně koupeme a obědváme. S těžšími žaludky a lehčími batohy pokračujeme kolem katunů, kde opět probíhá družba s místní velkou rodinou, pijeme jejich pivo, kyselé mléko, naši slivovici a po této zničující smršti pokračujeme v pražícím slunci do kopce směrem k jezeru Ursulovačko, kde hodláme přenocovat. Cestou nás doprovází asi dvanáctiletý kluk Štefan. Mluví dobře anglicky a jeho výřečnost nás v odpoledním žáru a prudkém stoupání ničí. Při loučení nás ještě varuje před nebezpečím hor (medvědi, rysi, lišky, zmije, myši,...) a nechává nás svému osudu. Jezero Ursulovačko se nám najít nepodařilo (podle stopařů jednoznačná chyba v mapě), ale místo na spaní je luxusní: palouk s výhledem u ledového potůčku, který vytéká ze sněhového splazu nad námi. Večer si opakujeme zásady chování při setkání s medvědem a usínáme pod širým nebem.

Probouzíme se do mlžného rána, balíme a vyrážíme k Crne glavě. Po čtvrthodině se ocitáme u jezera Ursulovačko (pracovně jezero "Uhlo". Pozn. stopaře) a stopaři při dalším ohledání mapy uznávají, že v mapě chyba nebyla. Stoupáme kosodřevinou a doufáme, že správně. Pod Crnou glavou, kterou tušíme po pravé straně se dírou v mracích rozhlížíme do údolí a instinktivně vyrážíme směrem k Zekově glavě. Brouzdáme se mokrou trávou, mlha se pomalu rozplývá až nám odkrývá vrch Zekova glava v celé své kráse i s vysílači, které připomínají Zemanův film Vynález zkázy. Po mírných dohadech volíme spořádaně úvozovou cestu spodem a Zekově glavě se vyhýbáme (tento krok se později ukázal jako velmi osvícený, protože vrch s vysílačem je nepřístupný a střežený). Po cestě potkáváme babku, která nám nejdřív vyjedla pytlík bonbónů, za 2 Eura nám prodala sýr a když si pak za focení řekla o další Euro, pochopili jsme, že je čas jít. Široká cesta stoupá do sedla pod Zekovu glavu, aby zase padla do údolí, houpe se mezi jednotlivými osadami a před sebou sledujeme průtrž mračen. Za katunem Bačko Brdo si steleme na pastvině, kde nás záhy navštěvují zvědavé krávy. Večer se dává do deště.

Ráno vstáváme do zataženého dne. Po cestě jsme potkali Martina, který pracuje na ambasádě v Sarajevu a černohorské hory zná zpaměti, takže se pro nás stává cenným zdrojem informací. Padáme do mlhy, která se válí v údolí, trháme obrovské jahody a před polednem usedáme v útulné hospůdce v sedle Trešnjevik. Začali jsme dopolední kávou, pokračovali dopoledním pivem až došlo i na oběd, odpolední pivo a odpolední kávu. K obědu nám paní uvařila brambory se sýrem, k tomu servírovala zelný salát, cibuli a rajčata. Bylo to skvělé a po asi čtyřech hodinách jsme se konečně z hospody vymotali. V již poměrně příznivém počasí stoupáme pod Komovi k loukám Šťavno. Po cestě nás zastavuje místní v tranzitu, nabízí nám odvoz do Kolašinu a na večer nás zve na slivovici do katunu. Večer sedíme před stany, dohadujeme další postup a čtyřčlenná delegace vyráží k místnímu domluvit na pozítří odvoz. Nazítří máme v plánu nalehko vyrazit na Kom Kučki nebo Kom Vasojevički a další den sjet do Kolašinu a vydat se do kaňonu Mrtvice. Leč člověk míní a Pánbůh mění. V noci nás zalila pořádná bouřka, která se usadila mezi dvěma Komy a ne a ne odejít. Testujeme stan: máme vodní postel - pod podlážkou nám v kritických okamžicích stojí asi 3 cm vody.

Přes všechna noční dobrodružství se probouzíme všichni suší, jenom Romanovi batohem v noci protékal potok. Kolem stanů je mlha jak mlíko, míjejí nás stáda všeho možného. Zapalujeme oheň sušíme věci, sebe, opékáme lovečák a čekáme až se v jedenáct hodin změní počasí, vysvitne sluníčko a my budeme moct vyrazit na Komy. Počasí se ale změnilo až v jednu, a to k horšímu. Začíná lejt, my zalézáme do stanů a začíná nám být jasné, že z dnešního dne nic nebude. Večer jsme opět pozváni k Bobanovi a domlouváme odjezd na druhý den ráno.

Ani ráno se počasí neumoudřilo, rozhodli jsme se tedy k lítosti všech Kapu Moračku vypustit a utéct rovnou k moři. Boban nás s mezipřistáním u něj v kavárně odvezl do Kolašinu, kde jsme okamžitě obsadili pekárnu a ochutnali burek a višňové koláče. Obému jsme propadli. Kolašin je opravdu malé městečko, kde není mnoho k vidění, takže zbytek času jsme strávili v kavárně. Ve tři čtvrtě na dvě nám jel vlak do letoviska Sutomore, které nám doporučil Martin jako nejlevnější. Vlak byl opravdu balkánský: vedro, děti řvaly, muži kouřili a na nás se vrhl rozvášněný šílený filolog. Nejdřív nás sprdnul za bombardování Bělehradu a za Havla a poté se rozhodl nás již v přátelském duchu vzdělat. Za dvě hodiny cesty jsme probrali bratrské slovanské národy a jazyky, politiku, historii, Descarta a kde co dalšího. S hlavami jak pátrací balón jsme s úlevou vystoupili v Sutomore. Přivítalo nás horko, sluníčko a první pohled na moře. Druhý pohled už byl poněkud slabší: pouliční prodavači, vyhrávající stánky, kolotoče, pláž plná rudých lidí a odpadků a zjištění, že na jednu noc nás nikdo neubytuje. Nakonec jsme se vrátili ke stanovišti taxíků a minibusem se nechali odvézt do nedaleké Buljarice, kde jsme se ubytovali v celkem příjemném kempu. Postavili jsme stany, rozvěsili zvlhlé a zatuchlé věci a poprvé se smočili v houpavém moři. Večer jsme si v samošce koupili víno a olivy a strávili krásný večer na pláži, moře šumělo a vonělo a ve vlnách se odrážel měsíc.

Snídáme čerstvé pečivo a mléko a máme pohodu, z které nás ale nevybíravě vytrhuje člověk, který na nás křičí, že jsme si postavili stany na špatném místě a že bude mít problém. Proč je to místo špatné a to vedle ne jsme nepochopili, ale pochopili jsme, že jsme se právě srazili s blbcem, takže jakýkoli náš pokus o konstruktivní řešení (že odpoledne odjíždíme...) ztrácel smyslu. S batohama se přesunujeme na pláž, kde si užíváme mastňácké idyly. Koupeme se, potápíme, cpeme se melounama a rožníme se na sluníčku. Kolem šesté večer celí spaření vyrážíme na autobus do Kotoru. Za 3 Eura nás bere minibus. Z Budvy jedeme už sami a já začínám chápat, proč má Černá Hora snad nejvyšší úmrtnost na silnicích - řidič jede jako čuně a kolem silnice je na jedné straně skála a na druhé straně sráz do moře. Serpentiny mastíme devadesát, předjíždíme do zatáčky na dvojité plné, atd. V Kotoru s ulehčením vystupujeme, řidič předvádí poslední exhibici (otočka na křižovatce na červenou) a my jsme rádi, že je pryč. Vydáváme se do centra města a u kávy dohadujeme další postup: strávíme tu dvě noci, odmítáme nabídku ubytování za deset Euro v Kotoru a za 8 Euro ve vsi u Kotoru a volíme kemp ve vesnici Stoliv, asi 10 km od města. Po hodině čekání na zastávce konečně přijíždí něco většího než minibus a my se cpeme dovnitř. Silnička je úzká, ani ne na dvě auta, často bez svodidel a přímo nad mořskou hladinou. Přežili jsme i tuto jízdu autobusem a díky místním vystupujeme správně ve Stolivu. Vítá nás opravdu příjemný malý rodinný kemp, majitel (dokonce mluví anglicky) nám vybírá moc pěkné místo na stany a dohadujeme se na ceně 20 Euro za čtyři stany a noc. Autobus jezdí paušálně za 1 Euro, 50 centů stojí batoh, takže režie na pobyt v Kotoru nás přišla na 5 Euro za osobu a den vč. dopravy.

Ráno vyrážíme autobusem do města. Nejdřív se jdeme podívat na starou vojenskou pevnost sv. Jana, která se tyčí nad městem. Pod ní jsme objevili průchod k překrásnému kostelíku se zarostlou střechou a opuštěnou vesnicí a po staré karavanní vestě se spouštíme do města. Prohlížíme si kaňon vyschlé řeky, obědváme skvělou pljeskavici (v podstatě hamburger) u stánku a noříme se do nitra města. Úzké uličky chladí, město je živé, pěkné a tak akorát veliké. Odpoledne usedáme do zastrčené kavárny, dáváme si skvělou kávu a studené pivo a je nám prostě náramně. Nabaženi atmosférou se vracíme do kempu, podvečerní moře po horkém dni ve městě příjemně chladí a večer se scházíme u stanů otvíráme víno a máme se.

Hory ale zase volají, a tak je dnešní ráno zase cestovatelské: vstáváme brzo, balíme a v osm hodin už sedíme v autobusu do Kotoru. Útokem bereme místní samoobsluhu, doplňujeme zásoby, v pekárně kupujeme snídani a ve tři čtvrtě na deset už sedíme v autobuse a uháníme směrem na Nikšič. Dali jsme totiž na radu Martina a rozhodli se, že Durmitor zdoláme z opačné strany, než je obvyklé. Cesta byla prý nádherná, autobus šplhal do hor a odkrýval krásné pohledy na moře, já to bohužel všechno prospala. V jednu hodinu po poledni vystupujeme v Nikšiči, o kterém nic bližšího říct nemůžeme, protože za 20 minut nám jel minibus do Plužine. Nový řidič se zřejmě rozhodl, že turisty vzdělá v černohorském folkloru a na plné pecky do reproduktorů pustil jakousi mnišskou litanii o černohorském národu a Slovanstvu obecně, takže jsme byli rádi, že vystupujeme. Plužine je malé, zapomenuté městečko u bosenskohercegovinských hranic a naše další putování mělo směřovat do ještě zapomenutější vísky Trsa. Městečko Plužine má svých 15 minut slávy už dávno za sebou, takže bylo jasné, že další postup asi nebude tak snadný. V prázdné nádražní hospodě nás stárnoucí servírka ujistila, že autobus do Trsy tady nejezdí a taxík že v Plužine neexistuje. Sedli jsme si tedy na kafe a vyslali sondu do místního hotelu (!). Tam paní zavolala na tři čísla, až nám sdělila, že pro nás přijede žlutý golf. Bohužel už neřekla kdy. Se svými batohy jsme ale zaujali místního bosse s vizáží pražského taxikáře, který nám nabídl, že nám sežene odvoz tranzitem. Nastalo klasické dohadování o ceně a vzdálenosti cíle, nakonec jsme se dohodli na 30 Eurech a naskákali do auta. Cesta se klikatila do ostrého kopce, projížděli jsme nesčetnými tunely a tunýlky vystřílenými ve skále a dole pod námi se modralo Pivsko jezero. V asi dvou třetinách stoupání řidič zastavil, po chvilce zavelel vystoupit z auta a vyndat batohy, z pod kterých se valilo bílo, za okamžik se ozvala rána a z pod auta se vyvalila pára: praskl chladič. Stojíme na opuštěné silnici do opuštěné vesnice, řidič hledí do motoru a hypnotizuje díru v chladiči, kolem nás projíždějí taxíky - tranzity zřejmě z Nikšiče a dává se do deště. Smiřujeme se s myšlenkou, že zbytek cesty jdeme pěšky, ale nakonec u nás zastavuje skříňový náklaďáček, z něj vyskakují dva mladí kluci a společně s naším řidičem hledí do děravého chladiče. Domlouváme se s nimi, že kromě bagáže se dozadu za úplatu vejdeme i my, takže zbytek cesty do Trsy se vezeme s nimi. Ostatní se uvelebují na basách s pivem a na cukru, zatímco já a Luďek lezeme do kabiny. Řidič i závozník jsou moc příjemní, v rámci možností jsme si moc hezky popovídali. Nahoře ve vesnici ještě naši kluci pomáhají vyložit náklad a z dohodnutých 15 Euro (totiž, dohodl je předchozí řidič) je nám dokonce 5 Euro vráceno. S mírnými obavami nabíráme z jímky za obchodem dešťovku, která je ve vysoko položené vesnici jediným zdrojem vody a v dešti a mlze vyrážíme hledat nocleh. Po asi hodině chůze za doprovodu třínohého psa obsazujeme louku u silnice, soukáme se do stanů za bubnování kapek do plachty usínáme.

Ráno vstáváme do husté mlhy, která se ale převaluje a pohybuje, takže propadáme naději. Třínohý pes nás nejenom neopustil, ale vydává se s námi na cestu směrem k Durmitoru. Mlha se skutečně rozpouští, po obloze se honí mraky a postupně vykukuje i slunko a po několika hodinách chůze po široké cestě (místní by řekli silnici) přicházíme k vesnici Nedajno, která je konečně už na mapě. Při pohledu na typický kostelík se hřbitovem někteří zasévají do našich řad semeno pochybností a paniku, že jsme se octli zase v Trse, ale navigátoři jsou klidní a po chvilce si vychutnávají svých 15 minut (nebo vteřin) slávy, protože jsme opravdu ve vsi Nedajno, která je pro nás bránou na mapu Durmitoru. Za vesnicí si užíváme pohled do hlubokého kaňonu řeky Sušice, abychom si za chvíli mohli jeho hloubku vychutnat doslova až do dna. Cesta je úmorná a asi za hodinu se konečně ocitáme na dně kaňonu u vyschlého Sušičko jezera, usedáme u pramene, Luděk si jde pro pivo a v chatě hned navazuje družbu s čuvarem parku, který nám radí, kde přespat a kde je voda. Pes už má jméno - Pajda a všem je jasné, že už je prostě náš se vším všudy. Po obědě se vydáváme po zeleném dně Sušičko jezera skrz kopřivové a bodlákové houští do pralesa s vyschlým korytem řeky, která se sem tam ukáže, aby zase zmizela kdesi pod kameny. Z pralesa se na chvíli vynořujeme a kolem nás se najednou tyčí vysoké štíty Durmitoru. Ještě na chvíli zahučíme do pralesa, cesta se prudce zvedá a my se vynořujeme na klikaté pěšině u krásného vodopádu Skakala. Statečnější z nás se koupou, my ostatní se necháváme chladit a hladit vodní tříští. Po nedlouhém pokračujícím stoupání se nám otvírá neskutečná scenerie doliny kolem Škrčko jezera, nad níž se pne vysoký a ostrý hřeben Bobotova kuku. Ještě chvilku se houpáme po cestě, zanořujeme se a vynořujeme z lesa a překračujeme kravince, až se ocitáme před planinarskym domem u jezera. Místní čuvar je nemluvný, sdělí nám jenom, že za stan se platí 3 Eura, s čímž v zásadě souhlasíme a jdeme hledat místa na stan. Louka je plná rigolů a vápencových šutrů, takže naše čtyři stany jsou rozprostřeny po celé louce. Hřeje nás myšlenka, že jsme obsadili jediná více méně rovná místa na stan, z omylu nás ale vyvádí přišedší zájezd CK Alpina, jehož čtyřicet účastníků k našemu údivu mezi šutry a kravinci také nalézá místa na své stany. Večerní brífink má i svůj kulturní program: Ondřej se tak dlouho bezvýsledně dohaduje s dvěma býky, kteří zvědavě nakukují do jejich stanu a přežvykují Petrušky ručník, až musí zasáhnout Petra s hůlkou, jejímž úderům býci rozumějí lépe než Ondřejovu vysvětlujícímu tónu. Scénka s býky se v příštích dvou večerech opakuje ještě několikrát na různých bojištích a s různými aktéry ve vedlejších rolích.

Vstáváme do jasného rána a naším cílem je Prutaš, geologický to skvost Durmitoru. Bezhlavě šplháme podél nádherně zvrásněného a barevného Šareni pasove až se ocitáme v sedle Samar, do kterého jsme se vůbec dostat nechtěli. Měníme tedy program a místo Prutaše volíme Bobotov kuk. V sedle ještě Míša testuje nový futrál na foťák - foťák se nečekaně dává do pohybu a skotačí asi 100 výškových metrů dolů, kde se na suti zastavuje. Futrál obstál, foťák je celý a funkční. Přelézáme několik vápencových vrás, jdeme po úbočí pod Bobotovým kukem, u jezírka Zeleny vir doplňujeme neskutečně ledovou vodu a šplháme do sedla. Psy máme dnes dokonce dva: Pajdu a Nevěstu. Nevěsta je zřejmě profi průvodcem na Bobotov kuk, protože tam odsud ji včera alpiňáci přivedli. Cesta je poměrně pohodlná, výškové metry přibývají, pod Kukem přecházíme několik sněhových polí. Závratný letecký pohled do doliny Škrčko jezera, kamenitý výstup po všech čtyřech a už sedíme nahoře. Podle mapy určujeme okolní hory, obědváme, usmíváme se na vrcholové foto, a protože už nahoře začíná být těsno, hajdy dolů. Na škrtnuté odbočce na Bezimeny vrch jsme se rozdělili. Úderná trojka Petra, Roman, Ondřej slibují, že se nebudou pouštět do ničeho šíleného a vyrážejí na ostrý hřeben, my ostatní se vracíme stejnou cestou. A jak řekli tak udělali, u Zeleneho viru nás dohánějí. Petře zůstal v ruce kámen, což jim samozřejmě jako varování stačilo. Přestože se vracíme stejnou cestou, při pohledu na zvrásněnou krajinu jsem se sama sebe několikrát ptala, zda jsme tudy dopoledne opravdu šli. Večer nás čekalo nemilé překvapení v podobě nového čuvara, který se z nás snažil vymámit asi třikrát tolik než včera, ale po dlouhém rozhovoru o místních poměrech, horách, jeho dětech, Luďkově vnoučkovi a několika hltech kořalky už mu zase stačila 3 Eura za stan (pravda, bez stvrzenky).

Cenu za pobyt u Škrčko jezera jsme tedy ustáli, takže i dnes jsme mohli vyrazit nalehko. Naším cílem je opět Prutaš. Tentokrát jsme si dali pozor a správně odbočili a příští dvě hodiny jsme stoupali po neskutečně barevných loukách kolem jeskyní a vápencových murén bývalého ledovce. Slunko svítí, kytky kvetou a Prutaš je opravdu nádherný: pruty vrásnění vyrůstají ze země, kde určitě vznikaly pověsti o otvírání pokladů. Z Prutaše hledíme na divoký Maglič, do Sušičko kaňonu a na silnici klikatící se mezi Žabljakem a Trsou. Potkáváme srbského turistu, který místní hory zná zpaměti a v rozporu s čuvarem nám doporučuje cestu přes Crveny pas. Přes sněhová pole ostře padáme do doliny a na spojném hřebínku vidíme kýžený červený pás. zatahuje se a nám stále není jasné, kudy může vést turistická cesta po kolmé skále. Opět se dělíme, stejná úderná trojice se vydává k pásu a my ostatní sestupujeme k salaším Todorov do, odkud se chceme zase vyšplhat do sedla Škrčko ždrjelo. Po cestě začíná pršet, jedné slečny se ptáme na cestu a plašíme jí v bouřce už tak dost vyděšené stádo koz a pokračujeme stále dolů směrem na Žabljak. S pocitem, že už bychom, sakra, měli stoupat do sedla, se vydáváme nahoru. Mezi námi a hlavním hřebenem Prutaše ale nenápadně vyrostl ještě jeden hřebínek, takže na jeho vrcholu konečně zříme kýžené sedlo. Zprava se žene mlha a nás bičuje déšť a vítr. Pajda si povídá s místními ovčáckými psy, až se na něj k jeho neradosti jeden obrovský pověsí a stále na něj doráží. Na nás se zase pověsil bača, majitel psa. Příštích deset minut trávíme snahou odehnat velkého psa za přihlížení pohvizdujícího bači. Psa k velké Pajdově radosti nakonec zahání Zdeněk a my konečně můžeme pokračovat do sedla. Jdeme tajemnou krajinou plnou vápencových vrás, děr do pekel a kvetoucích luk a nakonec skutečně narážíme na vysněnou cestu do sedla. V botách už máme všichni bazén, ale přestává pršet, mlha se trhá a nahoře v sedle se nám otvírají krásné výhledy na mraky, údolí a pestrý kopec Šareni pasove. Sestup je úmorný a cesta dolinou ke stanům snad delší než včera. V kempu nás vítá mokrý zbytek výpravy (cesta prý byla pohodová, jenom se nemohli vymotat z kosodřeviny nad jezerem), čuvar, zvědaví bejci a v chatě roztopená kamna, na která rozmisťujeme naše smrduté boty a ponožky. Vaříme v chatě u stolu, čuvar nám upekl kulatý chleba a nám je dobře.

Po dvou dnech zase vstáváme v šest a balíme. Obouváme ještě mokré boty, ponožky věšíme na batohy a vyrážíme do slunného dne, Pajda samozřejmě s námi, Nevěsta si asi našla někoho, kdo jde na Bobotov kuk. Šplháme zase do sedla Samar a u Zeleneho viru se stáčíme doprava kolem Zubců. Krajina stále stejně čarovná: zelené louky, vápencové stěny a balvany, divukrásné květy, sněhová pole. Obědváme u pramene v sedle Surutka a šplháme do širokého sedla Trojni prevoj mezi Minin Bogazem a Bandijernou, kde se nám otevírají nové pohledy na masiv Bobotova kuku a na druhou stranu do kotle pod Terzinym bogazem. Chvíli se kocháme výhledem, a pak už jen padáme do kotle. Cestu musíme hledat mezi vysokými vápencovými vrásami, ale s trochou štěstí se po asi dvou hodinách ocitáme na dně kotle. Kolem jezírka se ještě vyšvihneme do kopce a stojíme před několika katuny doliny Lokvice, která byla naším cílem. V jednom z přírodních travnatých pater stavíme stany a plánujeme druhý den. Nad námi se tyčí Terzin bogaz a hřeben Medědů (pracovně Jižní a Severní Medvěd) a při pohledu nahoru kotlem máme pocit, že jsme měli štěstí, že jsme se několikrát neocitli na některém skalním ostrohu.

V noci si jako obvykle Pajda vyměňuje názory s místními psy, což razantně ukončí někým vypálená petarda. Nejprve propadáme panice, že nám Pajdu někdo střelil, ale ráno, jakmile je slyšet zip, se naštěstí žlutá psí hlava objevuje ve stanu. Spekulujeme, že bychom večer mohli Pajdovi bouchnout alespoň pytlík, třeba dá taky pokoj.

Včerejší dohady o programu rázně vyřešil ranní déšť: na přední místo se dostala včera ještě poslední Ledena pecina (jeskyně). Šplháme po klouzajícím bahně do sedla, kde opět křížíme cestu z Bobotova kuku na Crno jezero a po asi hodině a půl koukáme do jícnu Ledové jeskyně. Po kamenech a sněhových stupních se spouštíme dolů a obdivujeme třpytící se ledové krápníky a já se snažím nemyslet na to, že jeskyně v rohu ještě ústí do propasti, o které nikdo neví, jak je hluboká. Návrat víceméně stejnou cestou, Petra s Ondrášem jdou napřed, aby stihli ještě přechod Medvědů. U stanů nás zastihuje opět déšť, takže další program opět nezbývá než vyřešit ze spacáku. Ve tři hodiny odpoledne přece jenom vyrážíme do sedla Velka Previja, kde se těšíme na výhled na opravdový ledovec s opravdu půvabným názvem Debeli namet. Cesta je příjemná, zejména se dobře stoupá s tím čokoládovým pudingem v břiše. Za necelou hodinku jsme opravdu v sedle a koukáme na druhou stranu do kotle s ledovcem (špinavý sněhový flek) a na masiv vrchu Šljeme a Savina kuku. Chvíli jsme zvažovali, zda jít na skalnatý a nevlídný Terzin bogaz nebo na zelený Južny Medvěd. Pouhým pohledem jsme zhodnotili, že lepší se nám zdá Medvěd, ovšem zdání klame a po chvíli chůze po ostrém ale zatravněném hřebeni jsme se prodírali kosodřevinou, abychom se octli na ostrém ale skalnatém hřebeni. Medvěda jsme ale udolali, odměnou nám byl pohled na Sinjajevinu a ploché údolí po Durmitorem a čekal nás poslední velký sestup letošní výpravy. Šli jsme dlouho. Hory se nám ještě předváděly ve večerním sluníčku a dotírala na nás melancholie zítřejšího sestupu z hor. Večer jsme měli žranici - likvidovali jsme poslední železné zásoby, druhý den už nás čekal jen dvouhodinový sestup do civilizace. I Pajdovi jsme všelijak podstrojovali, abychom mu alespoň nějak vynahradili tu chystanou zradu psí duše.

Ráno se po obloze honí mraky, takže vyrážíme s pocitem, že Durmitor jsme si užili a teď už je čas jít fakt domů. Sestup je zpočátku houpavý, po půl hodince padáme do příjemného lesa. Začíná pršet, vytahujeme ponča a před nejhorším lijavcem se schováváme do hospody na Crnem jezeru. Točené Nikšičko a polévka, Roman si dává vysněný steak, v kterém je ale i sýr, takže to zase není ono. Hospodu opouštíme po dohodě s udiveným personálem zadním vchodem a necháváme Pajdu sobě napospas (možná to ale nebylo tak horké, Pajda asi zmizel dřív než my). Asfaltka nás dovedla do Žabljaku, který by se dal přirovnat ke Špindlerovu mlýnu před patnácti lety - letovisko, které má svá nejlepší léta za sebou. Na informacích jsme zjistili, kdy nám jede autobus a přesunuli se na zastávku, na které už čekala spousta místních a backpackerů. Autobus do Nikšiče pobral většinu místních, ale backpackeři (všichni Češi) houževnatě zůstávají. Stalo se to, čeho jsme se obávali: na trase Žabljak - Mojkovac jezdí jen minibusy a ten náš už je téměř plný. Řidič se ale usmívá a je evidentně odhodlán nás do auta dostat za každou cenu, ač my propadáme skepsi. Za deset minut usilovné práce a přemýšlení jsme opravdu všichni v minibuse i s batohy (řidič musí být přeborník v tetrisu) a sjíždíme k Taře. Se spolucestujícími se sbližujeme jak fyzicky tak duševně, vykládáme si zážitky a moc se těšíme, až vystoupíme. U mostu přes Taru přestupujeme (naštěstí ne všichni) na druhý už čekající minibus, do kterého se už celkem pohodlně vejdeme v pouhých dvou vrstvách. Začíná pršet, řidič to s námi hasí po černohorském způsobu a za necelou hodinku vystupujeme v Mojkovci. Po konzultaci se spolucestujícími měníme plán a cestu do Bělehradu přesouváme už na večer. Bilance dalšího plánu vypadá takto: z Mojkovce vyrazíme o čtrnáct hodin dříve, abychom v Praze byli o šest hodin dříve. Usedáme do jediné hospody, kde i vaří a dáváme si pozdní oběd. Hospoda je příjemná, vypadá jako zašlý totáč a jídlo je, no, po čtrnácti dnech na instantních těstovinách výborné. Po obědě se přesunujeme do kavárny, kde máme základu a podnikáme hvězdicové výlety do okolí: do krámu, do pekárny, do obchodu s CD... Vlak přijíždí místo v deset v půl desáté (jediný, kdo v Černé Hoře spolehlivě ví, kdy jedou vlaky, jsou nádražáci), vagóny jsou prázdné, takže si rozkládáme sedačky a opravdu pohodlně spíme.

Zpoždění bylo standardní, takže na periferii Bělehradu přijíždíme naštěstí až v půl páté ráno. Městská doprava nás provezla bělehradským svítáním a na hlavním nádraží obsazujeme oblíbenou kavárnu a útokem bereme záchody, pekaře a potraviny. Po osmé hodině nám jede vlak do Budapešti, obsazujeme dvě rezervovaná kupé, kde okamžitě roztahujeme sedadla. Cestujeme jak pašové vleže, pospáváme, rovná krajina ubíhá a po třetí odpoledne přistáváme v Budapešti na nádraží Keleti. Nejbližší vlak do Prahy jede večer ve tři čtvrtě na osm, a tak trávíme příští tři hodiny v nádražní čekárně a výpady do okolí. Kolem sedmé hodiny se na peróně shromažďují nervózní backpackeři (ve vlaku nejsou místenkové vozy a lehátka lze urvat jedině u průvodčího), my vymýšlíme taktiku, která selhává, ale nakonec přeci jen k nelibosti cestujících doplňujeme poloprázdná kupé na plná. Ve chvíli, kdy už nám klesá hladina adrenalinu a my jsme rádi, že alespoň sedíme, přichází Káča s neuvěřitelným dotazem, zda chceme lehátka. Samozřejmě, že chceme a nastává další adrenalinový přesun podél vlaku do lehátkového vozu. Vlak se rozjíždí a šest z nás už sedí v lehátkovém voze. Naštěstí na peróně nikdo nezůstal, takže víme, že Luděk s Míšou jsou alespoň ve vlaku. Platíme za lehátka, za chvíli doráží i Míša s Luďkem, u stevarda si kupujeme vychlazený Budvar a připíjíme si na šťastný návrat. Pohodu zpáteční cesty naruší jenom maďarský průvodčí, kterému se nelíbí, že vlak jede jinou trasou, než na kterou máme lístky, takže po vzoru cesta byla sice delší, zato však méně pohodlná, doplácíme neskutečných 13 Euro na osobu za asi stokilometrovou zajížďku. Zdálo se nám to moc, ale průvodčí mluvil pouze maďarsky, bumážku nám vypsal taky maďarsky, tak s ním byla dost těžká domluva a nechat se vysadit na příští stanici se nám taky nechtělo. Radši jsme zvolili taktiku "nasraný nás nedostanou", průvodčího jsme vytrestali padesátieurovými a vyššími bankovkami a příjemně znaveni ustoupivším cestovatelským adrenalinem budějovickou dvanáctkou jsme šli na kutě.

Sotva jsme usnuli, už nás budil průvodčí, že se blížíme ku Praze. V 5.30 jsme přistáli na Hlavním nádraží, kde naše letošní cesta do hor a zase zpátky skončila.

RSS

Prosinec 2024
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
						1
2	3	4	5	6	7	8
9	10	11	12	13	14	15
16	17	18	19	20	21	22
23	24	25	26	27	28	29
30	31

Leden 2025
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
		1	2	3	4	5
6	7	8	9	10	11	12
13	14	15	16	17	18	19
20	21	22	23	24	25	26
27	28	29	30	31

Hledání

Odkazy

• TAKové stránky
• Trasa 1
• Trasa 2
• Trasa 3
• Trasa 4
• Trasa 5
• Trasa 8
• Trasa 9
• Trasa 12
• Trasa 13
• Trasa 14
• Trasa 15
• Trasa 16
• Trasa 17
• Trasa 23
• Trasa 26