S Jankou a Irčou jsme na Stezku přijely o den později – do Žamberka jsme dorazily v sobotu v podvečer. V hostinci Na kopečku (nacházejícím se na dně údolí Orlice) jsme našly první dvacítkový voj, který se takřka ztrácel ve velkém (a chladném) sále, kam ustoupil před místními fotbalovými fanoušky, kteří ve výčepu vytvořili mlhu hustou tak, že by se dala krájet... O něco později dorazila i další část Dvacítky, která se zdržela v útrobách pevnosti Hanička, a pan hostinský konečně mohl nosit na stůl další řízky. Získal od nás laskavou přezdívku Gramatikopulos. Upřímně řečeno, uniklo mi, odkud se vzala první část jeho nového jména, ale motivace té druhé části je jednoznačná: osmahlá líce, havraní vlas, orlí nos, podprůměrný vzrůst a pádné jednání (např. razance oznámení, že s jedním pivem za námi na sál chodit nebude!!) nás nenechaly na pochybách, že mu koluje v žilách něco kapek řecké krve. Ale nezapře ani tuzemské geny, konkrétně pověstnou českou uzavřenost: ráno, když se s ním Veronika chtěla rozloučit a poděkovat mu za nocleh, nebylo jí to dopřáno, protože pan Gramatikopulos se kdesi ve své taverně před námi pečlivě uzamkl.

Nedělní ráno jsme oslavili bohatou snídaní (volně přecházející do oběda) na žamberském náměstí v restauraci Imrvere. Slečny servírky nepřestávaly prokazovat nebývalé množství trpělivosti a pochopení, ani když došlo na náhlé změny objednávek z dvouvejcových omelet na omelety třívejcové apod. V nabídce restaurace byli i taliáni (tedy byly taliány), ale Vašek si Itala prosadil i přes zřejmý odpor části kapely již večer, tudíž na hudební ztvárnění snídaně nedošlo.

Cesta do Potštejna na nedělní nocleh nebyla dlouhá a vedla příjemným terénem podél Orlice, takže jsme si mohli dovolit i odpočinkové intermezzo na louce s hudebním, sportovním a občerstvovacím programem. Když jsme v brzkém odpoledni dorazili do Litic, nebyli jsme sice zcela zemdleni celodenním pochodem, nicméně to neznamená, že bychom nebyli zklamáni zprávou o vyjedených zásobách tamější hospody. Ale rozhodně jsme na tom nebyli psychicky tak zle jako pan hostinský, který ze sebe vypravil jen zoufalé: „Čtyři sta obědů v prdeli!“. Nakonec se ukázalo, že nějaký ten smažák a ovocný kynutý knedlík se i ve vyjedeném podniku dá vyčarovat. Nevýhodou bylo, že některé trasy pak začaly trousit klamné zprávy, že jsme se o těch čtyři sta obědů postarali my, čemuž je dost obtížné uvěřit, uvážíme-li, kolik nás na Stezce bylo: Linda s Mrožem, Veronika s Václavem, Vašek, Vítek, Misíci, Režní, Irča, Hanka, Karel, Kamila, Kamila, Janka a já.

V Potštejně jsme se konečně šťastně setkali s Adélkou a Zdeňkem a byli jsme kompletní. V kempu Vochtánka nás uvítal místní kuchař slovy: „To mi poser prsa, kamaráde!“, a zhruba v tomto duchu se pak nesl celý večer. Tento dobrý muž byl viditelně zklamán, že jsme ho připravili o druhé vydání večírku, který zažil předešlý den s Pětkou. Osobně se domnívám, že naše nacvičování znělky na stezkové zakončení je kvalitnější hudební produkce než leckteré country songy, ale proti gustu žádný dišputát, jak se říká... Ono nacvičování bylo velice impozantní a nabízelo i poutavou dramatickou podívanou na vývoj, než se vedoucí rytmických sekcí shodli na finální podobě znělky. Ta nakonec zazněla ve čtyřčtvrťovém taktu pod vedením mistra Misíka. Při generálce zvládl dirigování celého rytmického souboru i vlastní rovnováhu, což na vratké lavici westernového podniku byl úkol nesnadný.

Po organizačních záležitostech zbyl čas i na několik písní, ale, jak už zaznělo, personál saloonu nám nebyl nakloněn, a tak jsme museli v poměrně časných hodinách lokál opustit. Ale protože jsme si chtěli pana kuchaře udobřit a přece jen mu udělat radost, zazpívali jsme mu přede dveřmi několik písní táborových ohňů. My všichni kamarádi jsme se semkli do těsného kroužku, rameno na rameno, uprostřed jsme zažehli čelovkový oheň, který utěšeně plápolal bílým a červeným světlem, a svorně jsme zapěli takové hity jako Igelit, Generační, Přátelé Zeleného údolí a mnohé jiné. Adresát našeho snažení byl tímto vším zřejmě velmi dojat, ale jako správný chlap nechtěl svou slabost před námi ukázat, a tak i nadále vůči nám vystupoval poměrně hrubě a navíc slzy dojetí zřejmě zaháněl i něčím silnějším k pití. Když jsme seznali, že je úplně mimo a že by nám v návalu pozitivních emocí nakonec mohl i ublížit, táborák jsme uhasili a šli jsme spát.

Ráno jsme dostali vynadáno, že snídaně byla od osmi, a my jsme se začali trousit až v devět. A taky nejspíš proto jsme na ty párky čekali do půl desáté. Ale tato drobnost nám po vydařeném večeru (a celé Stezce) nemohla zkazit náladu. Ostatně bylo dost práce s připravováním stezkového zakončení. A o něm si ráda nechám vyprávět od někoho, kdo se ho zúčastnil...

Galerie

Komentáře

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka

Login

Poslední změna: 2.5.2022, 21:51:03