Jsou dvacítkové akce, na které se velmi těšíte. Pak jsou akce, na které se pouze těšíte. A potom jsou akce, na které se dostanete tak nějak omylem. Budu Vám vyprávět o jedné z nich.
Jako obvykle jsem velmi úspěšně míjel všechny náznaky, že se vůbec tento víkend nějaká dvacítková akce koná, až do pondělního večera, kdy jsem unaven po tenisovém tréninku zcela ztratil ostražitost, a tak jsem se nechal zlákat Mončou a Petrem a zejména jejich následujícím líčením situace: „Opět tě zveme k pohodovému výletu mírně zvlněnou severočeskou krajinou a k přátelskému večernímu posezení.“ Skutečnost ale vypadala jinak! Kopce, kopce, bláto, déšť, kroupy, chrti, nevraživí domorodci, vzteklí psi, teplé pivo, ledové pivo, horko, kluzko, bažiny, bloudění, defekty, hlad, žízeň, odpočatí chrti, nemilosrdný protivítr, vlk, Křeč (Hroby vynechávám), hlaďák a zoufalství. Takže se máte na co těšit. A já s Vámi.

Na hlavním nádraží se scházíme 24.7. 2009 nakonec doopravdy všichni a někteří i v organizátorem určenou hodinu. Poté co po určené hodině doráží i Monika M. s Petrem se nacházíme v kompletní sestavě: Milan Barták, Vašík Řezák, Tomáš Souček, Kačenka a Michal Režní, Janka Provázková a já. Cesta vlakem ubíhala zcela pohodově a při lehce zrychleném tempu jsme stihli i přestup, takže jsme se opravdu ve stanovenou hodinu jízdním řádem ČD ocitli na nádraží v Lichkově. Místní ubytovna sice již pamatuje nějaký ten pátek, nicméně zcela dostačovala svou kapacitou našim potřebám, a jelikož naše kola dostala ubytování v „Mysliveckém salónku“, byly naše potřeby skoro uspokojeny. A o ty ostatní se měla postarat hospoda v přízemí. S radostí zjišťujeme, že se na terase griluje, a měli tu i volný stůl. Grilované rybí či vepřové nás zasycuje, i pivo tu nosí, ikdyž nějaké pochybné značky. V dobrém rozpoložení tak kolem dvanácté uléháme.

V mnohem horším rozpoložení se ovšem kolem páté ranní budím a zjišťuji, že mé útroby ne zcela nápor gril masa zvládly. Do osmé hodiny, na kterou je nařízen budíček, tak střídám toaletu a postel s železnou pravidelností. Jediné co mě utěšuje, je fakt, že jelikož máme okna směrem k nádraží, nejsem sám kdo sleduje příjezdy a odjezdy a nádražní rozhlas bedlivě sleduje i Milan.

Hned ráno se vydáváme na snídani do místní sámošky, čímž si o hezké čtyři kilometry prodlužujeme naši denní trasu (která je i bez toho pološílená), protože samoobsluha leží zcela proti směru naší další cesty. Všichni snídáme – já suché rohlíky. Jen co zvolna vyjíždíme, začíná zvolna pršet. Poté co ještě volněji začínáme stoupat do dnešního prvního zabijáku, už neprší zvolna, ale docela slušně chčije. A do toho všeho Jéňa Petřík blije. Doslovně. Pak ještě jednou cestou do toho kopce a pak ještě cestou dolů. Opravdu vrcholný zážitek na kole. A chrti furt jedou. Staví se akorát na polívce a zas jedou dál. Už jsem říkal že pořád chčije?? Tak. Teď už i chrty déšť srazil ze sedel, takže pod nějakým přístřeškem čekáme, než to nejhorší přejde. Přístřešek je u hospody s penziónem, takže ………… Hned, jak déšť jen o trochu povolí, nasedají chrti na kola a vyráží. Na chvíli se se utišuje i déšť a … hned potom se před námi otvírá Zabiják II, tedy jen podle pořadí jinak je to čistá za jedna. Stoupání na Masarykovu boudu ve mně opravdu budí čirou nenávist k tomu stroji, kterému dupu do..., tedy šlapu do..., nee tak tedy zlehka našlapuji do pedálů. Výhoda mého posledního umístění v peletonu je to, že ti přede mnou už tu sprchu nestihli, neb seděli na obědě v Masarykově boudě. Tam docházím se značnou ztrátou v oblečení, které už ani nemá cenu ždímat.

Když jsem to vyždímal, dal jsem do sebe dva vývary a po odmlžení brýlí na chvíli spatřil i chrty. Opravdu jen na chvíli, jen co dojídám se totiž zvedají a cesta pokračuje dál. To, že se začátkem cesty začíná i pršet, už asi nikoho nepřekvapí. Už ani nás ne. Ale co by někoho překvapit mohlo a nás taky překvapilo, byla ta kroupa. A nebyla sama, bylo jich víc. Mraky. I chrty to překvapilo. A dokonce zastavili. A čekáme až to boží dopuštění přejde. Občas se nějaká ta kroupa trefí do mezery mezi větvemi. To nám pak bubnují do helmy. To je rachot. A občas se ta kroupa, která se trefila do té mezery mezi těmi větvemi trefí také do té mezery v té helmě. A to je pak bolest.

A pak už zase jedeme. A jedeme PODLE TĚCH VAŠICH PRAVIDEL. Pro nezasvěcené: PODLE TĚCH VAŠICH PRAVIDEL se jezdí tak, že když někam vede přímá cesta, třeba po silnici a po rovině a měří třeba 2km, tak se odbočí a jede se 10 km do kopce polňačkou a pak se dva km sjíždí brutálním srázem dolů, ale výsledek je, přátelé, opravdu nesrovnatelný. Dojedete o dvě hodiny později, naprosto strhaný do toho samého bodu. Ale najednou…. nebe se rozestoupilo, slunce, teplo, sundávání nandaných pláštěnek, štěstí, radost. Jen chvíli - jedeme dál. Náchod – turistická ubytovna, poloteplá sprcha, mučení slimáků, daleká hospoda, jídlo, pití, spacák, spánek, spánek. Při této hrůzné etapě nikdo nakonec nezemřel, nepočítáme-li slimáky, vosy a komáry- ujeli jsme 82 km.

Ráno vstáváme spolu s našimi ukrajinskými spolunocležníky. Sluníčko svítí, i když je trochu chladno. Po snídani u Penny vyjíždíme a nasazujeme slušné tempo , krásně nám to jede. Rovina asfalt svištíme. Stavíme a zjišťujeme, že Milanovi začíná trošku prolézat duše pláštěm. Na krásné zahrádce si tudíž dáváme limo, pivo a Milan prohazuje přední plášť za zadní a naopak. Pokračujeme v cestě , která se tedy zvedá tak brutálně, že všichni nakonec z kola spadnou, ale jinak je naprostá pohoda. Na vrcholu Milan rozdělává balíček od Nestlé. Cesta dolů je trošku adrenalinový terén, takže část cyklistů se dobrovolně stává turisty venčící své kolo. Po nezdařeném sjezdu pokračujeme nepříjemnou cestou mezi poli až do Broumova. A tady je oběd a to si užíváme. Vyrážíme nasyceni dál, a jelikož nás to baví vyjedeme nejdříve 12ti procentní stoupání na Broumovské náměstí a pak snášíme kola po půl kilometrových schodech zase zpátky dolů. A svištíme. Jedeme jak dráhy. Ale zase jedeme dost dlouho, nocleh v nedohlednu. A Monča píchla čekáme, učený z nebe nespadl a Monča se chce naučit, jak si tu duši vyměnit. A hurá. Jedeme. Stavíme. Milanovi už duše vylezla. Opravujeme to pryžovým škrtidlem a odpojením přední brzdy. A svištíme dál. Ale už zase dost dlouho a nocleh v nedohlednu, tedy žádný nepotkáváme. Takže již (za sebe hovořím) unaveni dojíždíme do Teplic nad Metují a nacházíme kemp. A chatičky. A postýlky. Sprchu. A hranolky a bramboráčky a smažené sýry, pivo, grog, svařák a pivo a grog a svařák.

Ráno vstáváme do krásného slunečného dne a ještě lépe – vzhledem k dopravní dostupnosti zkracujeme dnešní trasu na pouhých 30 km, a pak že to nejde. Milan si v pohodě mění duši a já prasklé dráty. A pak už to podél vody sviští až do Trutnova. Fotka s cedulí na nádraží, vyšperkovaná tím, že jí držíme v rukou, neb se válela po zemi. Jedeme domů v nohách během tří dnů bratru nějakých 180 km. Proto i někteří závodníci cestou domů usínají. I já už půjdu spát jsou přeci jenom 2.00 ráno.

Galerie

Komentáře

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka

Login

Poslední změna: 2.5.2022, 21:51:03