46. Stezka

Letošní Stezka se zase povedla. Ve čtvrtek odpoledne jsem se dostavila na Florenc, kde mě již čekal Budžinda sice bez jednoho zubu ale zase s úsměvem na tváři a futrálem na basu (s futrálem, který Vašek objednal, Míša vyzvedl a Budžinda dopravil na Stezku). Během tří hodin v autobuse jsme průběžně dostávali informace, v které hospodě se momentálně nachází ranní sekce. Ve čtvrt na osm už vystupujeme na rozcestí u Dolního Žandova. V hospodě (kde jinde než u kostela) jsme se šťastně shledali a mohla začít stezková idyla ve složení Veronika s Pavlem, Václav, Petr M., Tomáš S., Karel, Aleš, Budžinda a já, během večera ještě přibyla Klára Ch. Hospoda se velmi vydařila, slečna servírka nosila, pivo teklo a ve dvě hodiny jsme se mohli přesunout přes chodbu do baru, kde nejzdatnější jedinci setrvali do pěti do rána.

Spaní na sále bylo luxusní a na snídani jsme se nechali zlákat nabídkou polévek zpět do hospody. Ze snídaně se stal nepřetržitý tok objednávek, které ovšem kuchyně bez prodlev a keců plnila. Již po poledni mírně přeplněni vyrážíme směrem rozhledna Dyleň a naším cílem jsou Valy u Mariánských lázní. Během prvních asi 5 km upravují trasoví inženýř (Ing. Sýc a Ing. kandidát Řehák) futrál na basu do takové podoby, že how know na konečnou variantu bychom klidně mohli prodat k sériové výrobě pro outdoorové basisty. Nožičky k base laskavě zapůjčil Václav a jeho věci laskavě nesl Budžinda a mnoho jiných (oblíbený kvíz: u koho má Václav pláštěnku?). Během těchto kilometrů také přicházíme o Pavla, který v ranní slabosti zůstal ležet kdesi za námi a Karla, který se ztratil kdesi před námi. Další ztráty během dne nejsou zaznamenány. Svižným krokem přicházíme k rozhledně Dyleň, z které se vyklubal střežený vysílač. Veronika nám ale samozřejmě vyjednala vstup s pánem, který to zase vyjednal s těmi hlídacími psy, takže nahoře jsme mohli obdivovat úžasné výhledy, někteří obdivovali i silné vysílače a všichni dohromady jsme byli velmi spokojeni. Pán si také oddechl, když naši technicky zdatní pánové upustili od plánu odpojit vysílání TV Prima. Cestou z rozhledny potkáváme Dvanáctku v idylickém rozpoložení až rozložení, ale tlačí nás čas, takže velká družba se nekoná. Po cestě se dělíme o zbytky jídla a pití a posloucháme Alešovo skuhrání o jisté smrti (slib ale nedodržel). V podvečer přicházíme do vsi Krásné, kde už je Aleš odhodlán dopravit se do místa určení na motorce, kterou mu ?ten výrostek buď půjčí, nebo mu ji ukradne?. Naštěstí Veronika zjistila, že autobus, co tam stojí, nás sveze aspoň do Hleďsebe, takže Aleš se nemusí dopustit trestného činu, ani zemřít a my ušetříme dobré 4 km. Kolem osmé večer už sedíme ve Valech v hospodě U Březího vlka, kde jsme se shledali se ztracenými Pavlem a Karlem a v devět hodin nás doplňuje i silná dojíždějící sekce. Veselíme se mocně, kapela má i fanynky z místní oslavy, která v hospodě probíhá. Spíme krásně na půdě, kam se poslední vytrvalci odebírají kolem šesté hodiny ranní.

V sobotu ráno snídáme luxusně před hospodou na sluníčku, pojídáme vajíčka na několik způsobů, párky, hermelín, zmrzlinové poháry a pivo. Fotíme se s paní výčepní a s její trofejí ze soutěže výčepních, paní výčepní potom rozdá zapomenuté foťáky a hodinky a nám už nezbývá než vyrazit. Opouštíme předsevzetí, že vzhledem k absenci útočného družstva se pokusíme udržet průměr nachozených kilometrů i vypitých piv, a podle přísloví "čerte, drž se svého kopyta" volíme soustředit se na ta piva. Lesem dospějeme až na kraj Mariánek, kde odoláváme svodům místní hospody, abychom se za necelé 4 km usadili v hospodě Nimrod, kde již dlí Sedmička. Tento lovecký zámeček se rozhodl zahájit sezónu Stezkou a je to znát. Obsluha byla katastrofální, v sále zima, jídlo příšerné a ve tři odpoledne jsme se už dočkali kliky u dveří. Nicméně mocná hudební družba se Sedmičkou nám vše vynahradila a lokál se zdecimovaným personálem (který ještě čekal nocleh Desítky) opouštíme v pozdních odpoledních hodinách. Vyfotili jsme se u Farské kyselky, mírně zakufrovali (Pavel ztratil licenci trasového průvodce) a mírně zmokli a večer jsme se sešli s ostatními v hospodě v Zádubu, kterou Verča sjednala na poslední chvíli, když nás vypekl původně dojednaný podnik. Tam jsme obdrželi skvělou vepřovou s knedlíkem a večer probíhal tradičně. Během večera se dostavil jeden emigrant z Dvanáctky (Michal Řehák), že prý se se starcema nudí. Večírek byl příjemný komorní a už ve dvě hodiny jsme byli všichni v postýlkách (fakt v postýlkách) ? poté, co duo Řehák spustilo nějaké Nedvědy, jsem dospěla k názoru, že nemusím být u všeho a šla jsem si spořádaně lehnout.

Ráno jsme posnídali moc dobrou polévku a vyrazili do Marienbadu na vlak. Po mírných nejistotách na trase jsme opravdu stanuli v kýženém městě a po nákupu občerstvení do vlaku nám nezbylo než použít místní hromadnou dopravu a za pomocí ní a mnoha obyvatel Mariánských lázní jsme již deset minut před odjezdem vlaku dorazili na nádraží. Na letošním zakončení v Lázních Kynžvart proběhl pozdrav Metternicha a Dvacátá trasa TAKu zaznamenala historický úspěch, když po triumfálním druhém místě v soutěži králů a myší (kvapík v podání Veroniky a Martina D.) jsme ještě triumfálněji zvítězili se svým šémem pro Golema, kterého skvěle ztvárnil Budžinda (toho Golema, samozřejmě, šém byl ukradený golfový míček). Trofejí byla basa piva Chodovar, přičemž její pokoření se stalo také malým vítězstvím. Rytířem Stezky byl pasován Vašek za zapůjčení nožiček pro basu. No a potom už jsme se družili s rodiči, kamarády a kamarády rodičů. Letos stezkový vlak všichni stihlli, a tak jsme za konzumace zakoupených vín mohli zkoušet, kolik lidí a nástrojů se vejde do jednoho kupé.

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka