Svátky jara, ovšem jaro v nedohlednu. V internetové diskuzi padlo cosi o kolech, nicméně při odjezdu jsem se se svým mužem dohadovala o sáňkách. Míša odmítal sáně vzít z ideologických důvodů, nicméně zprávy z místa konání hovořily o souvislé sněhové pokrývce, tak nakonec jsme příslušné sportovní náčiní do auta naložili. A dobře jsme udělali.

V pátek jsme se sešli v rekreační chatě Sempra v malebné obci Nové Křečany zasazené doprostřed bídy vykořeněné krajiny Šluknovského výběžku. Ubytování ve stylu „záplatované, ale čisté šaty“, ale vše kompenzovala obrovská půda, kterou ocenily zejména děti (a vlastně nakonec i rodiče, když se tam děti odebraly lumpačit) a hlavně výborná kuchyně a velmi bohaté snídaně. Paní kuchařka se mj. vyžívala v bezlepkovém vaření, takže i Tomáš si přišel na své a Irča měla vždy k dispozici ochutnávku a nakonec šla k paní kuchařce se sešitkem i do učení. Báro, máš se na co těšit. ;)

Se slzou v oku jsme sice vzpomněli, že v takovém počasí je víkend nejlepší prochlastat, ale nakonec z toho byl hodnotný program (co nám taky zbývá s těmi malými lidmi, co si vozíme všude s sebou, že…). V sobotu jsme volili výlet do skláren Ajeto v nedaleké (dobře, zas tak nedaleko to nebylo) Lindavě. Sice měli přes Velikonoce odstávku pecí, takže běžný provoz sklárny k vidění bohužel nebyl, ale v krčmě si děti mohly ozdobit obří vejce nebo masku zajíce a někteří z nás si dokonce vyfoukli vázu. Cestou zpět jsme ještě stihli hrad Sloup, kde jsem zamáčkla slzu při vzpomínce na jeden z mých prvních táborů v chatě přímo pod hradem. Večer se nesl ve znamení Bangu a povídání o všem možném.

V neděli jsme se po dlouhých debatách o programu nakonec vydali na Tolštejn. Vzhledem k ideálním sněhovým podmínkám se nedalo vyjet až nahoru pod hrad, nezbylo tedy než vyrazit pěšky, uvidíme, kam dojdem. Mírně sněžilo, nemírně fičelo, teplota konstantních -2 stupně, hrad před námi v mlze, cesta umydlená, prostě ideální podmínky. Tonda odmítá usednout na sáňky a celou cestu do kopce šlape pouze s občasnými protesty. Nevycházím z údivu. Na Tolštejně usedáme do velmi příjemné hospody, potom ještě po zasněžených a různě zmrzlých schodech vylezeme nahoru na hrad. Zdatnější turisté ještě pokračují na Jedlovou, my s příliš malými turisty se spouštíme dolů na saních a bobech. Tonda trvá na tom, že s ním pojede maminka, a tak usedám na sáňky a frčíme dolů. Byla to opravdu jízda: Tonda výskal nadšením, já hrůzou, pohorky na uklouzané cestě jen mírně přibrzďovaly a sáně jely jak namydlený blesk. Zadek umrzlý a otlačený, ale sláva, jsme dole. Ani cesta pro pěší nebyla úplně bez dramat, uřídit kočár a ještě sebou neseknout byl taky výkon. Ale podařilo se, přežily všechny děti i dospělí.

Cestou zpět jsme se ještě stavili v Krásné Lípě na kávu v hotelu Beseda (aneb jdeme na lepší, však na to máme, ne?). Uvnitř bylo sice přibližně 10 stupňů, ale nakonec měli i to presso (ze začátku to vypadalo na „turka a rozpustnou“) a rybízový koláč byl taky jedlý. V podvečer Roman hrdinně posbíral chodící děti a vyrazili za proutím. Nevěřili byste tomu, ale hned za barákem rostly už nařezané a na jednotlivé pomlázky napočítané proutky z pravých krkonošských vrb! Večer jsme se tedy poctivě věnovali tradicím – kluci pletli pomlázky, holky zdobily vajíčka voskem.

Nakonec došlo i na hodnotný hudební večírek, z kterého vzešlo několik námětů do nového zpěvníku. Petře, piš si: Stánek u Johna Debila, Známka punku, Traktor Zetor, Highway king, Itsbina a nesmíme zapomenout na novinku „tři prrrrsty v prrrrdeli strrrrčený“. Zapomněla jsem na něco? V rámci romantických vzpomínek, které v nás tyto hity mládí vyvolaly, jsme se dozvěděli i detaily seznámení manželů Langerových a Mrož jen o fous unikl číru. Večírek to byl povedený, už dlouho jsem se tak dobře nebavila. Ach minulý živote, kde jsi?

V pondělí ráno bylo ještě v osm hodin na chodbě až nepřirozené ticho. Myslím, že v nejednom pokoji proběhla kontrola dechu našich roztomilostí, naštěstí všechny s pozitivním výsledkem. Opravdu jsme je prostě jenom ztahali. Po snídani se odehrála pomlázka dle nejlepších tradic, ušetřena nezůstala ani paní domácí. Dopoledne jsme ještě vyrazili na krátkou vycházku. Po dlouhé době vysvitlo slunce, došli jsme na vyhlídku, děti sáňkovaly, postavili jsme sněhuláka, koulovačka a náš Tonda si konečně nikým nerušen spokojeně stavěl vlaky na dřevěném stole. Mrož předvedl, jaké zrychlení je schopen vyvinout, když mu Karin stále rychleji na bobech odjížděla směrem do plotu pod kopcem. Nakonec to dobře dopadlo a byl z toho touch down – Karin byla mocným skokem zastavena, ale moc nechápala proč to tatínek kazí, když to tak pěkně jelo. Po návratu jsme si dali oběd a rozpustili formaci.

Kraj je to opravdu silný, kontrasty divoké krajiny, vysídlených a vybydlených obcí jsou fascinující. Klidně bych si akci i zopakovala, koneckonců mi tam zbylo ještě pár lákavých atrakcí: sklárny v plném provozu, úzkokolejka s parním vlakem v nedaleké Žitavě (kterou úspěšně prozkoumali Kája s Markem a malým Josífkem), trať Malý semmering přes lesní nádraží v Jedlové, místní muzeum v Krásné Lípě (Radovi prozkoumali, prý velmi povedené). A tak vůbec se mi to moc líbilo. Verčo, díky, bylo to povedené. A pojeď příště s námi. ;)

Galerie

Komentáře

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka

Login

Poslední změna: 2.5.2022, 21:51:03